“Nedávno mi otec řekl, že je nejvyšší čas, abych se odstěhoval. Nečekal jsem to, protože to byl on, kdo mi vždycky říkal, že dokud budu studovat, můžu bydlet u nich. Za dva měsíce mi bude třicet. Pořád studuju, takže nemám čas pracovat, ale čas od času si seženu nějakou práci za pár drobných, přispěju na účty nebo si koupím něco k jídlu. Koneckonců stěhování mě bude stát spoustu peněz. Kde takové peníze vezmu? A kam vlastně půjdu?”
A předpokládalo se, že mě podpoří.
Od rodičů jsem vždycky slýchala, že když budu studovat, můžu bydlet u nich. Takže jsem si pro sebe zvolila cestu věčné studentky, která se nemusí o nic starat a přesto se dál vzdělává. Protože jsem všechna ta studia dokončila a stále jsem pro sebe hledala nové výzvy.
Sbírala jsem ty papíry s představou, že mi nakonec budou k užitku, že konečně získám vysněnou práci.
I když mi za dva měsíce bude třicet a nikdy předtím jsem nepracovala na plný úvazek doslova nikde. Občas vypomáhám kolegovi v myčce aut nebo v baru u kamaráda. Všichni moji kamarádi už dávno začali podnikat a mají rodiny, a já kvůli studiu nemám ani vlastní život. Jediné, co mi zbývá, je konzole a večerní pivo, a druhý den se zase učím.
Můj otec mi dal ultimátum.
Naprosto jsem to od něj nečekal, protože vždycky říkal, že se na ně můžu spolehnout. Nebo alespoň v době, kdy jsem studoval. Kvůli tomu jsem si vybral tuto cestu. Protože jsem se nemusel bát o jídlo ani o střechu nad hlavou. A teď mi to chtějí vzít. A nakonec si svůj život nemůžu dát do pořádku ze dne na den.
Nejdřív si musím najít práci, která mi bude vyhovovat. A s mými kompetencemi je už velmi těžké získat hodnotné místo.
Před třemi dny jsem šla na pohovor a bylo mi řečeno, že toho vím příliš mnoho. A když někdo umí všechno, znamená to, že neumí nic. To s tím nesouvisí.
Není to fér
s přístupem zaměstnavatelů i mých rodičů. Nechápu, jak se ke mně mohou takhle chovat. Za chvíli vyjde najevo, že jsem promarnil spoustu posledních let svého života, ne-li celý život. Už jsem mohl mít ženu a kupu dětí, normální práci a nejspíš i vlastní dům.
Teď si připadám jako nějaký chudák, který bude muset vzít jakoukoli práci, aby si co nejdřív pronajal aspoň jeden pokoj v domě nějaké babičky.
Otec se samozřejmě zmínil, že když budu chodit do práce a začnu na všechno přispívat, můžu zůstat. Ale hrdost mi to už nedovolí. A dokonce si myslím, že i oni budou mou pomoc ještě potřebovat. A pak se uvidí! Protože já se ke všem chovám tak, jak se oni chovají ke mně. Nezáleží na tom, jak to bylo předtím. Záleží na tom, co je tady a teď.
