Jednou jsem čekal na autobusovém nádraží na dálkový autobus. Venku byl chladný podzim. Pršelo. Můj autobus měl odjet za padesát minut. Sedl jsem si na židli v čekárně, vytáhl telefon a začal surfovat po internetu. Vedle mě bylo volné místo a na něm seděla energická starší dáma. Začali jsme si mimoděk povídat, protože si zjevně chtěla s někým popovídat.
Konverzace začala banálním počasím.
Pokračoval jsem v konverzaci. Babička byla velmi hovorná, vyprávěla mi o sobě a svém životě. Stařenka mi vyprávěla o svém životě. Vyprávěla mi, jak jí shořel dřevěný domek. Dům byl dost velký pro dvě rodiny. Stará paní bydlela v jedné části a nepracující rodina v druhé.
Jedné noci vypukl požár v rodinné části domu a rozšířil se i na babiččinu stranu. Babičce se podařilo zachránit dokumenty, peníze a nějaké oblečení.
Dům vyhořel do základů, díky Bohu nikdo nezemřel. Po této události se babička vydala do domu své dcery ve městě. Zůstala u ní týden. Její zeť jí nic neřekl. O týden později jí dcera u snídaně řekla: „Mami, ty chrápeš a chrápeš!“ A tak se stalo.Zatímco její dcera a zeť byli v práci, babička si sebrala své jednoduché věci a odešla. Pak se jí v očích objevily slzy. Utřela si je. „Vychovala jsem ji sama. Dokončila školu a univerzitu.
Pomohla jsem jí koupit byt ve městě. Pomáhala jsem jí vychovávat dvojčata,“ řekla babička. „To je pravda.“ Ucítila jsem knedlík v krku. „Kde teď bydlíte?“ obrátila jsem se na starou paní. Babička odpověděla: „Vrátila jsem se do své vesnice. Nastěhovala jsem se do prázdného domu. Bydlím
Sama toho moc nepotřebuji.“ Bez přemýšlení jsem si zapsala babiččinu adresu. Vrátil jsem se domů a řekl o tomto setkání své ženě. Měli jsme zrovna problém; hledali jsme chůvu pro naše dítě. Po krátké diskusi jsme se rozhodli, že starou paní vezmeme k nám domů. Nyní má střechu nad hlavou a my milující babičku.
tam.
