Chlapec se podíval z okna a zeptal se babičky: „Babičko, kdy půjdeme ven?“ „Dnes je zima, miláčku, až příště,“ odpověděla, „a je toho tolik, že není čas na procházku. Elena Petrivna pracovala doma na částečný úvazek, pletla čepice a šály na zakázku. A teď měla zakázku, musela uplést komplet – čepici, rukavice a šálu.
Ale vnuk babičku vytrvale prosil, aby se šla projít. „Dobře, dobře, přemluvila jsem tě, půjdeme se projít, ale ne na dlouho, dnes je venku zima a já musím plést,“ ustoupila. Vyšli ven, bylo tam pusto, všichni už tou dobou odešli domů. Vnuk samozřejmě pobíhal kolem a ženě už byla zima. ‘Dnes jsme se trochu prošli a to stačí,’ řekla žena.
Ale dítě bylo neklidné, běhalo po celém hřišti, schovávalo se v dětském bludišti a ztichlo. Žena volala a volala, ale ono mlčelo, šla do bludiště, zavolala ho a ono řeklo: ‘Babi, tady je panenka, pojď si pro ni. Elena Petrovna vešla do labyrintu a uviděla, že je tam pytel, a ozval se z něj křik. Zděsila se; otevřela pytel a uviděla dítě, velmi malé, zabalené v tenké plence. Bylo jasné, že dítěti je zima, jeho obličej byl už modrý od chladu.
Popadla ho a přitiskla k sobě, aby se zahřálo. Žena třesoucíma se rukama zavolala záchranku. Přijela sanitka a policisté.Dítě bylo převezeno do nemocnice a žena s dítětem zůstali na policii, kde podali výpověď. Policisté se ptali, jak se dítě našlo. Elena Petrivna řekla, že dítě našel její vnuk, který všude běhal, kdyby ji nezavolal, neslyšela by pláč dítěte. Výborně!“ pochválil ho policista.
Žena stále přemýšlela, jak může zvracet vlastní krev, když jí puká srdce.
Policista se nestačil divit: „Všechno se stává: lidé ji vyhodí do popelnice a dají ji někomu jinému, dnes už nás nic nepřekvapí. Babička ho požádala, aby zavolal a zjistil, jestli je dítě v pořádku. Dozvěděl se, že dítě bylo prohlédnuto a zkontrolováno, vše je v pořádku, je mírně podchlazené, ale bude v pořádku. I když řekl, že kdyby to bylo o něco déle, dítě by nepřežilo. Propustili je a žena s vnukem odešla. To je práce, pomyslela si, dnes na to rozhodně není čas, při všech těch otřesech.
Ráno se rozhodla zjistit, co je s dítětem, a zavolala do nemocnice. Nejdřív jí nechtěli nic říct: „Proč vás to zajímá a s kým jste s tím dítětem spřízněná?“ ptali se na druhém konci. „Nejsme s nikým příbuzní, jen chceme vědět o dítěti, protože jsme ho včera s vnukem našli,“ odpověděla Elena Petrovna. Je to holčička.
Je v pořádku. Chtěla bych ji navštívit a možná potřebuje něco koupit, přineseme jí to.“ Žena se zeptala: “Normálně se to nesmí, ale můžeme udělat výjimku pro záchranáře, přijďte zítra odpoledne. Přineste pleny a umělou výživu pro novorozence,“ řekla zdravotnice. Druhý den, poté co nakoupili vše potřebné, se s Iljušou vydali za miminkem.
Pustili je dovnitř. Miminko bylo tak malé a roztomilé, že žena nedokázala zadržet slzy. Přinesla s sebou širokou šálu z měkké příze světle šedé barvy se vzory na okraji, kterou sama upletla. Chtěla ho nějak uplést, ne aby ho prodala, ale jen tak pro radost, a tak tam ležel, jako by čekal na svůj čas. Přikryla jím to dítě a popřála mu štěstí, utřela mu slzy. Znovu zavolali a ptali se na osud té dívky; jmenovala se Sofie.
Nedbalou matku našli a zbavili ji práv k dítěti. Zanedlouho bylo děvčátko adoptováno a jedna bezdětná rodina si ji na první pohled zamilovala a ujala se jí. Uplynulo osmnáct let. Jelena Petrovna velmi znatelně zestárla, ale stále byla živá a činorodá, pekla vnukovi jeho oblíbený koláč: slíbil, že přijde, byl velmi tajemný a nic víc neřekl, jen ji požádal, aby uvařila něco dobrého, a řekl, že má pro ni překvapení.
Otevřely se dveře a dovnitř vešel Ilja s dívkou: „Babičko, seznam se s mojí kamarádkou Sofií, budeme se brát, jsme jako dvě poloviny jednoho celku, když jsem ji uviděl, myslel jsem, že ji znám celý život.“ „Ahoj, babičko,“ odpověděl Ilja.
„Páni, to je skvělá zpráva, Iljušo!!! Vítej v naší rodině, Sofie!“ radovala se žena. Dívka byla v rozpacích, usmála se a začala si rozbalovat šátek na saku; Elena Petrovna si toho všimla a oněměla. „Máš ale zajímavou šálu,“ řekla žena dívce.
„Ano, tuhle šálu mám u sebe, co si pamatuji, a už mnoho let se s ní nemohu rozloučit; vážím si jí a nosím ji jen zřídka. Samozřejmě, že Jelena Petrovna poznala tento šátek, který kdysi dala nalezenému dítěti pro štěstí. Tak už to v životě chodí: Ilja zachránil svou budoucí ženu.
Bylo zřejmé, že jsou si shůry souzeni, a byla to prozřetelnost, která k ní toho dne chlapce přivedla, aby ji zachránil.
