V očích starého muže se objevily slzy, vystoupil z auta, uklonil se a řekl: „Děkuji ti, synu.“ A šel směrem ke svému starému domu, utíraje si rukou slzy…
Na tomto místě, poblíž autobusové zastávky, obvykle stojí taxikáři. Zastavil jsem tam, aby mi auto neblikalo na silnici, protože tenhle hovor byl opravdu důležitý.
Mluvil jsem jen minutu; během té doby se z lavičky zvedl vyzáblý stařík v saku a kravatě a ztěžka přešlápl a přistoupil k mému okénku. Lehce poklepal na okno, ani nezaklepal, ale skromně ho poškrábal. Stáhl jsem okénko a dědeček se mě tiše zeptal:
– Synu, ty jsi taxikář? ‘ Rozloučil jsem se s mužem v telefonu a odpověděl: ‘Ne, nejsem. ‘Ne, otče, nejsem taxikář, kam jedeš? ‘ ‘Jo, není to daleko, asi tři kilometry.
– Nastup si, tati, hned tě vyzvednu.“ Nastoupil na přední sedadlo. Vyjeli jsme. Těžce oddechoval, prostě proto, že byl velmi starý, a vyprávěl mi, že každý den jezdí na kliniku mikrobusem a platí za to 18 hřiven. Každý den – 18 hřiven.
Ale dnes ho na klinice zdrželi a jemu ujel mikrobus, dlouho čekal na další a nemohl chodit. Seděl jsem a poslouchal ho, hlavou se mi honila spousta myšlenek a nevěděl jsem, co tomu suchému starci říct. Jen jsem se zeptal na cestu, na nic jiného; prostě jsem ho hloupě odvezl a mlčel.
Bydlel na samém konci ulice a jeho dům se šikmou střechou nebylo zpoza domů skoro vidět… „Tak, synku, dojeli jsme, tady se otoč,“ a stařík zašmátral v tašce po peněžence.
„Ne, tati, žádné peníze si od tebe nevezmu, nemůžu si je vzít, všechno sis v životě zaplatil.“ V očích starce se objevily slzy, vystoupil z auta a uklonil se: ‚Děkuji ti, synu.‘ A zamířil ke svému starému domu, utíraje si rukou slzy.
A já, statný sedmačtyřicetiletý muž, jsem tam seděl s knedlíkem v krku a díval se, jak odchází. Přemýšlel jsem o tom, že naše země je samozřejmě proslulá tím, že vyhrává mistrovství a Eurovizi a olympiáda je důležitá…
Ale země, která se nedokáže postarat o důchodce, nemůže být zdravá. A uvědomil jsem si, že teď jsem to já, kdo se před ním musí sklonit. A styděl jsem se za naši zemi. A za to se stydím… Lidi, jen jim pomozte, jak můžete, nějakým penízem, frontou na poliklinice, odvezte je domů, přejděte silnici… Mír s vámi, přátelé!!!
