Měl jsem spolužáka Pavla. Byl to úžasný kluk. Tvrdě se učil, i když nikdy nebyl výborný student. Ale Pavlo měl obzvlášť rád matematiku. Neustále ho posílali na různé okresní soutěže. Pavlovi se dokonce dařilo obsazovat dobrá místa. Pavlova maminka pracovala v naší škole jako uklízečka.
Mladík matce často po škole pomáhal. Myl podlahu, stěny a nosil vodu. Zpočátku si ho spolužáci dobírali, ale on na to nereagoval. Později si žáci začali Pavlovy pomoci vážit a někdy sami pomáhali jeho matce s drobnými věcmi. Rosa Josypivna učila v naší škole. Učila nás biologii.
Děti tuto osobu neměly rády od první hodiny. Říkaly jí Rosa-Josypanna nebo prostě Josi, protože měla oči. A to všechno proto, že to byla spíše námezdní učitelka. K dětem bohatých rodičů byla vždy zdvořilá, ale ke všem ostatním se chovala přezíravě. Hodně lidí to od Josky schytalo, ale hlavně Pavla.
Jakmile nedokončil domácí úkol nebo se špatně připravil na písemku, Rosa-Josia ho rozesmála. Josífek vždycky říkal, že Pavlův osud je předem daný. Byla přesvědčená, že lidé jako on to v životě nikdy nedokážou. A jednou před celou třídou chlapci řekla, že syn uklízečky nikdy nebude předurčen k tomu, aby se stal ředitelem. Stejně tak ředitelovo dítě nikdy neklesne na úroveň uklízečky. Pavlík se to snažil ignorovat. Školu dokončil s vyznamenáním.
O dvacet let později se naše třída sešla na srazu. Paul na sraz samozřejmě přišel. Na sraz přijeli i někteří naši bývalí učitelé, včetně Josky. Ačkoli byla už dost stará, vůbec se nezměnila. Jakmile překročila práh kavárny, okamžitě se začala vyptávat svých bývalých studentů, čeho v dospělosti dosáhli.
Pavla přitom nepřehlédla. “A ty, Pavlo, jak se máš? Doufám, že nemyješ podlahy,” zeptala se sarkasticky Rosa Josypivna. “Ne, já stavím domy,” odpověděl Pavel klidně. “Aha, ty pracuješ jako stavitel! No, to není špatné,” nebyla spokojená Joška.
“Ani ne. Mám vlastní stavební firmu. Jsem její generální ředitel.” A pak se Joskův obličej prostě změnil. Nedokázala najít slova, která by spojila dohromady. Doslova zalapala po dechu jako ryba vyvržená na břeh. Ale nejlepší argument si Pavel schoval na chvíli, kdy Rosa Josipivna odjížděla domů.
Pavel pověřil svého osobního řidiče, aby ji odvezl domů. Měli jste vidět, jak se tvářila, když nasedala do luxusního mercedesu. Joska byl temnější než mrak. Nikdy nemůžeš odsuzovat lidi za to, že jsou chudší než ty. Život dá všechno na své místo!
