Vladimir a Nina byli manželé pět let. Žili v lásce a harmonii. Měli vlastní byt. Solidní plat. Jezdili do letovisek. Ale… I tato rodina měla své problémy. Nemohli mít dítě. Oba byli zdraví. Oba mohli mít dítě. Ale nevyšlo to. Lékaři říkali: “Kdybyste měli zdravotní problémy, mohli bychom vás léčit. Ale teď nevíme, co máme léčit.” A tak se stalo.
Manželé se tedy rozhodli, že si vezmou dítě ze sirotčince. Oba si okamžitě oblíbili Olenu, zrzavou šestiletou holčičku. Adopce dítěte však není jen o jeho registraci. Dívka si na nové rodiče těžko zvykala. Dívka byla nespolečenská a vystrašená. Plašila se před náklonností. A v noci často plakala.
Jednou se Nina své dcery zeptala, proč pláče. Ukázalo se, že se dívka bojí návratu do sirotčince. S obtížemi se jí podařilo dítě přesvědčit, že ji nikdo nevrátí. Pak ji začali připravovat do školy. Volodymyr si ji posadil na klín a učil ji číst a počítat. A matka pro dceru vařila různé pochoutky.
A teď si Jelena na mámu a tátu zvykla a chovala se tak, jak se na oblíbeného předškoláka sluší a patří. Byl čas jít do školy. A pak přišel nový problém. Nemohla navázat kontakt se svými spolužáky. Ze školy se vracela domů v slzách. Rodiče se obrátili na školního psychologa.
Pomohlo to. Brzy měla dívka ve třídě kamarádku. A ty dvě se navzájem chránily. Když Olena nastoupila do druhé třídy, Nina pocítila strach. Obrátila se na lékaře. Ukázalo se, že je těhotná. “Brzy budeš mít bratříčka nebo sestřičku!” řekl dceři nadšeně. “Jak? Vždyť máma nemá břicho!” dívka byla překvapená.
“Jaké informované děti vám vyrostly!” Nina se rozesmála. Když se manželům narodil syn, Elena řekla: “Je to tátova práce, aby nám vydělal peníze. Já budu mamince pomáhat s bratrem! Tak už to bývá – ohřeješ si pusu a za chvíli ti pošlou vlastní dítě.
