Mám dva syny, tři vnuky, dvě snachy a žila jsem jako sirotek. Ale když jsem neteři slíbila, že jí dám byt, vletěli dovnitř a začali se hádat. Teď už je jasné, že ode mě potřebují jen byt.
Narodili se mi dva synové, byla jsem šťastná, že mě budou živit ve stáří. Jenže o mě se nestarají moje vlastní děti, ale neteř, která už má vlastní rodinu a rodiče, tedy mého bratra a jeho ženu. Je jasné, že jsme s manželem někde udělali chybu, nevychovali jsme děti správně. Když byl jejich otec naživu, ještě se objevovaly, ale poté, co ho pohřbili, se u mě pět let neukázaly.
Mam dwóch synów, trzech wnuków, dwie synowe i żyłam jako sierota. Ale kiedy obiecałam siostrzenicy, że dam jej mieszkanie, przyszli i zaczęli się kłócić. Teraz jest jasne, że po prostu potrzebują ode mnie mieszkania.
Miałam dwóch synów, cieszyłam się, że będą mnie wspierać na starość.
Ale to nie moje dzieci się mną opiekują, tylko moja siostrzenica, która ma już własną rodzinę i rodziców, mój brat i jego żona. To jasne, że mój mąż i ja popełniliśmy gdzieś błąd, nie wychowaliśmy naszych dzieci właściwie. Kiedy ich ojciec żył, byli jeszcze w pobliżu, ale po jego pochówku nie pojawili się w moim domu przez pięć lat.
Moje neteř si uvědomila, že jsem zůstal bez pomoci, a začala mi volat, ptát se, jak se mám a jestli něco nepotřebuji. Pomohla mi uklidit. Když jsem byla nemocná, seděla se mnou, nosila mi léky a vařila mi jídlo. Dokonce se u mě zastavila na šálek čaje.
Všechny prázdniny jsem trávila s bratrem a jeho ženou a s rodinou mé neteře. Její dcera už mi říká babičko.
Přemýšlela jsem o tom a rozhodla se, že svůj byt předám neteři. Chodí za mnou, pomáhá mi, nic po mně nechce, a tak se jí odvděčuji. Laskavost za laskavost. Nebude to zbytečné plýtvání bytem.
Zrovna když jsem se chystala vyřídit papíry, volal mi nejstarší syn a ptal se, co dělám, tak jsem mu řekla, kam jedu. Začalo vyptávání. A pak nadávky a křik, že jsem hloupá. Poslechl jsem ho, ale nerozmyslel jsem si to.
Toho večera zazvonil zvonek a moji synové stáli na prahu. Dokonce přivedli vnučku a přinesli dort. Jenže důvodem setkání byl byt, snažili se mi namluvit, že byt přepíšu na neteř a ta mě vyhodí. A že by to tak být nemělo, protože mám děti a vnoučata a svůj majetek dávám cizímu člověku.
Vyslechla jsem je, podívala se na ně, poděkovala jim za moudré rady, ale řekla jsem, že to stejně udělám po svém. Naštvali se na mě, odešli a práskli dveřmi. Slíbili mi, že už nikdy neuvidím svá vnoučata a že s jejich pomocí nemohu počítat.
S vaší pomocí jsem stejně nepočítal, drazí. Prokazují mi laskavost, že přišli až po pěti letech, a to jen proto, že nechtěli přijít o byt. Ať si teď poradí sami a já byt předám neteři. Jestli mě vyhodí na ulici, je to můj osud. Ale tomu nevěřím.
