Tak se stalo, že jsem otce nikdy neměl. Matka mě porodila, když jí bylo přes třicet let. Myslela si, že už se nikdy nezamiluje ani nevdá. Ale život si s ní zahrává. Když mi bylo osm let, vstoupil do matčina života muž.
Neuvědomovala jsem si, co se děje. Ale maminka odešla za svým novým mužem a já zůstala u prarodičů. Ti mě vlastně vychovali a dali mi na starost. Nejzajímavější na tom je, že maminka bydlela nedaleko, ale navštěvovala nás dost zřídka, zavolala jednou týdně, a to bylo všechno.
Jsem velmi vděčná svým prarodičům, že mě neopustili. Upřímně řečeno, žili jsme si dobře. Měli jsme dost peněz, protože dědeček pracoval až do důchodu a babička šila a pletla.
Vždycky jsem nosila velmi krásné věci, které vyrobily její zlaté ruce. Babička nechtěla, aby mě lidé odsuzovali. Vždycky říkala, že si mě vzala k sobě, abych nemusela žít s otčímem. A že byl špatně vypadající, zlý a nepřátelský.
O mnoho let později jsem se dozvěděla pravdu. Ukázalo se, že můj nevlastní otec se mnou prostě žít nechtěl. Dal mé matce ultimátum: buď on, nebo já. A ona si, jak jistě tušíte, vybrala jeho.
Moje matka si tehdy myslela, že už je stará a že je to její poslední šance se vdát. Myslela si, že po nějaké době její muž přijme mě. Ale to se nestalo.
