Článek „Nechci se o víkendu starat o vnoučata“ se ukázal jako velmi aktuální, lidé ho stále komentují a vyjadřují své názory. Ukázalo se, že ne každý chce o víkendu pomáhat a ne každý chce hlídat svá vnoučata. Pomoc může přijít mnoha různými způsoby. Následující článek je psán v první osobě, příběh není můj.
„Naše dítě má jednu babičku – manželovu matku. Je to typická babička. Je divadelní herečka, musí hrát v divadle. Vždycky zdůrazňuje, že má své vnouče (máme jedno dítě) moc ráda, vždycky je připravená pomoci, vždycky touží, vždycky je připravená přijít… jako host.
To, že se nudí, je zřejmé. Odešla do předčasného důchodu a nemá co dělat. Proto nás navštěvuje. Ne, ne proto, aby se „starala“ o vnuka, aby mi trochu pomohla, ale aby nás navštívila. Koneckonců, své jediné babičce přece nemůžu říct ne, ne? Zvlášť když nedělá nic špatného. Má právo vidět svého vnuka.
Vždycky mu přinese nějaké hračky, chová ho v náručí, někdy ho hodinu venčí s kočárkem po okolí (to je jediná pomoc). Sousedé ji vždycky chválí, říkají, že je to úžasná babička, vždycky se přijde podívat na vnuka a syna. Ale je tu jedno „ale“…
Takové „hosty“ a takovou „pomoc“ bych však nechtěla ani zadarmo. Tchyně jezdí každý víkend, když je doma manžel (má ráda, když je doma i její syn), když jsou všichni pohromadě. Někdy si s sebou vezme i tchána, ale ne moc často, protože má svůj vlastní život, dokonce bydlí každý v jiném pokoji.
A teď si představte, že já, paní domu, s dítětem, kterému ještě není rok, bych měla tak trochu přijímat návštěvy. Dítěti rostou zoubky, bolí ho bříško nebo něco jiného, jsem neustále nevyspalá. Ale musíte si „vyžádat“ pomoc babičky, protože ona bude mít návštěvy. To znamená uklízet, vařit a bavit hosty. Teď úklid svěřuji manželovi. Ano, celý týden pracoval, a co?
Tchyně přijde, sedne si do svého oblíbeného křesla, hraje si s vnukem, zatímco já stojím v kuchyni, vařím, paralelně si s ní povídám, neustále něco nosím, obsluhuju, objímám (dítě se umazalo, tak ho musím přebalit a tak dále).
Prostírám stůl, servíruji jídlo. Babička po hraní s vnoučkem za pár hodin odchází s pocitem splněné povinnosti a já nemám energii. Když ji to přestane bavit, hned odchází. Někdy se dokonce stalo, že odešla o půl hodiny později. Proto naprosto chápu, když si babičky berou vnoučata k sobě na víkend. To je to, co pomáhá, ne to, co se děje se mnou.
Ale jak mohu odmítnout svou jedinou babičku? Bylo mi doporučeno, abych nevařila, neuklízela. Můj manžel říká: Nemůžeme jednou týdně hostit maminku? Připadám si jako líný sobec 🙁 Děkuji za pozornost“.
