Když jsem si Annu bral, ani mě nenapadlo, že bych toho po deseti letech manželství mohl litovat. Vždyť všechny ty roky manželství byly zbytečné. Na začátku bylo mezi mnou a Annou všechno v pořádku, měli jsme se rádi. Vzali jsme se a pak se nám narodil syn. Bydleli jsme v mém bytě. A nějak podivně, ale po narození dítěte se všechny city někam vytratily, jak ve mně, tak v ní.
V té době jsem o rozvodu neuvažoval, protože bych nikdy nedopustil, aby můj syn vyrůstal v neúplné rodině, jen s jedním rodičem. Chtěl jsem, aby měl nějaký rodinný vzor. To se také stalo – nějaký. Žili jsme jako cizí lidé, jen pod jednou střechou, každý si dělal to své. Já jsem pracoval, abych uživil rodinu, a ona chodila pro nehty a řasy; Anně se pracovat nechtělo. Za devět let našeho manželství nepřispěla rodině ani pencí.
Všechno jsem neustále vydělával já. Ona jen utrácela. A pak ji přestalo bavit sedět doma, našla si práci a začala také vydělávat. Často v práci mizela i v noci, seděla jsem s dítětem, dělala úkoly. V podstatě jsem nebyla proti. Ráda vařím a také ráda uklízím. A velmi miluji svého syna.
A jednoho dne mi sama řekla, že se chce rozvést. Fajn, odpověděl jsem, protože mě samotného takové manželství unavuje a můj syn už není tak malý. Uvědomil jsem si, že i kvůli dítěti nemá smysl udržovat rodinu, která už dávno přestala existovat. Myslím, že se v práci seznámila s nějakým mužem, a proto se chtěla rozvést. Ale mně to bylo jedno.
Zkrátka jsem souhlasil s rozvodem a ona na to řekla, že syna nechá u mě, ale že jí přenechám byt. Byl jsem v šoku. Jaký byt? Tenhle byt byl na začátku můj, ještě než jsme se poznali. Proč bych měl být povinen jí ho dát? A na druhou stranu, co je to za matku. Její syn je jí lhostejný, důležitý je byt.
Velmi lituji, že můj syn má takovou matku a já měl takovou ženu. Ale půjdu k soudu a budu bojovat za syna i za byt. Ona si nezaslouží ani jedno, ani druhé.
