Chtěl jsem prodat svůj podíl na bytě po rodičích. Bratr byl proti, tak jsem ho začal strašit nájemníky ze zahraničí.

Když mi bylo devatenáct a mému bratrovi třiadvacet, zdědili jsme po rodičích dvoupokojový byt.Bratr již dokončil studia a vrátil se do rodinného domu, zatímco já jsem ještě studoval v jiném městě. Bratr tam tedy žil sám. Během studia jsem domů nejezdil, protože jsem pracoval na plný úvazek.

Vrátil jsem se až o několik let později, po získání titulu. V té době si můj bratr přivedl domů svou přítelkyni, která si bez mého svolení osvojila oba pokoje. Požadoval jsem uvolnění jednoho z pokojů.

Basia, jak jí říkali, musela ustoupit. Po dvou měsících života u nich jsem si uvědomil, že tady slušnou práci nenajdu, a tak jsem se vrátil do města, kde jsem studoval. O něco později se můj bratr a Basia vzali.Já jsem mimochodem nebyl pozván. Pak jsem se několik let domů nevrátil.

Když jsem se ale oženil a vyvstala otázka hypotéky, rozhodl jsem se prodat svůj podíl na rodinném bytě a z výtěžku splatit část úvěru. Přijel jsem a řekl o svých plánech bratrovi. Nelíbilo se mu to, protože už se považoval za jediného majitele bytu.

– “V tom případě odkup můj podíl,” řekl jsem mu. “Tolik peněz nemám,” odpověděl bratr.

– Takže prodáváme,” odpověděl jsem. Bratr mě požádal, abych počkal čtyři měsíce. Souhlasil jsem. Po uplynutí lhůty jsem musel přijít znovu, protože bratr nebral telefon. Basia se mě snažila nepustit dovnitř, ale já ji varoval, že zavolám policii – Jak jste se rozhodli?

– zeptal jsem se bratra – Rozmyslel jsem si to. Nemůžu si dovolit hypotéku.” Odpověděl: “Dobře. Takže svou část bytu pronajímám zahraničním dělníkům. Určitě se tam vejdou aspoň čtyři postele – nájemníci! Máme děti! Zachovejte si slušnost,” křikla Basia.

“Dva týdny,” řekl jsem pevně. – ‘Pak buď prodám svůj podíl, nebo pustím nájemníky dovnitř. Říkejte si, co chcete, ale můj plán vyšel. Bratr rychle sehnal peníze, aby mě vyplatil, ale pro ně jsem teď nepřítel číslo jedna.

Související Příspěvky

Rozhovor s prezidentem měl být běžnou součástí komunikace armády. Místo toho se ale řešily otázky o kompetencích i respektu k ústavě. Některé kroky státních institucí v dnešní době už nepůsobí jako standardní administrativní rozhodnutí. Mnohdy to lidé vnímají spíš jako důsledek politických (či osobních) sporů. Nejnovějším případem je zablokovaný rozhovor s Petrem Pavlem, který měl být součástí armádního podcastu Kamufláž. Rozhovor nikdy nevyšel Podcast vznikl přímo na Pražském hradě a původním záměrem bylo, aby přiblížil prezidenta nejen jako vrchního velitele ozbrojených sil, ale také jako normálního člověka. Připravený díl byl naplánován ke zveřejnění začátkem dubna, přesto se ale k veřejnosti nedostal. Podle informací z armádního prostředí došlo k zásahu ze strany Ministerstva obrany České republiky, které zveřejnění zastavilo. Důvody mají souviset s aktuálním napětím mezi vládou a Hradem. „Co jsem pochopil, tak jde nejspíš o důsledek současné roztržky mezi vládou a Hradem. Nebylo by vhodné, aby armáda nyní zviditelňovala Petra Pavla,“ uvedl pro Aktuálně jeden z vysoce postavených úředníků ministerstva obrany. Armáda mezi politikou a ústavou Zásah do komunikace armády vyvolal mnoho otázek a naštvaných postojů. Ozbrojené síly by podle mnohých názorů měly zůstat mimo politické spory, zvlášť pokud jde o prezentaci prezidenta, který je podle ústavy jejich nejvyšším velitelem. Jenže prezident není v tomto kontextu úplně běžným politickým aktérem, ale klíčovou součástí velení armády. Omezování jeho mediálního prostoru ze strany ministerstva tak působí přinejmenším zvláštně.