Minulý víkend zemřel můj bývalý manžel. Žili jsme spolu sedm let a před třemi lety jsme se rozešli. A dnes poprvé za poslední týden nebrečím.
Celý týden jsem přemýšlela o dnech, kdy jsme žili spolu a kdy odděleně. Můj příběh však není o nás, není o letech, které jsme prožili, není o tom, jaký byl člověk. Pokusím se vést živé.
Nejdřív. Milujte se, mluvte o lásce tady a teď. Neodkládejte to na později. On i já, oba a každý z nás zvlášť, jsme to odkládali na později. Já jsem čekal, až se opije, a on čekal na chvíli, kdy moje zraněná žena usne.
Chlapi, přijměte ji celou, takovou, jaká je: se škytavkou, neslaným borščem a tlacháním o kamarádkách! Děvčata, nevyčítejte mu jeho nedostatky a avantgardní přístup v pátém bodě. Muže není možné držet na krátkém vodítku.
Někdy je třeba dát muži svobodu, bez ní se z něj stane člověk. Za druhé. Vlčice chrání hrdlo svého samce svým krkem, chrání ho před tesáky jiného vlka. Tak se má žít: když žena vytvořila rodinu, musí ji chránit v každé situaci a muž musí být připraven položit život, aby rodinu ochránil. Doma, v soukromí, si můžete říct, jak je hloupý.
Ale pro zbytek světa se musíte postavit jeden za druhého. Za třetí. Když je unavený nebo skučí, když je na silnici mlha a led – nebo jiné neštěstí venku! Nepouštějte ho k volantu. Seberte mu klíčky. Stačí, když za jízdy na chvíli zavře oči, a auto dostane smyk… Na závěr chci čtenáře tohoto článku vyzvat k životu.
Žijte ze všech sil každý okamžik. Čas je v životě to nejcennější. Neplýtvejte jím. Každou chvíli získávejte znalosti a zkušenosti, dělejte to, pro co se rozhodnete (společně jako rodina, nebo dokonce každý sám za sebe), ne to, co se vyžaduje. Dávejte najevo všechny emoce, které máte, a milujte, aniž byste se ohlíželi zpět.
