Vdávala jsem se v osmnácti letech. O mé rodině se nedá říct, že by byla zámožná. Rodiče se o nás příliš nestarali a peněz jsme měli dost na to, abychom se uživili. Mám sestru a bratra. Moje sestra se také brzy vdala, ale z jejího manžela se vyklubal velmi neinformovaný a nepracovitý člověk. A můj bratr se bohužel dostal do špatné společnosti a ani nevím, co s ním bude. Celý život jsme žili ve městě, ale teď se rodiče přestěhovali na vesnici, protože jim vyhořel byt. A vzhledem k tomu všemu mi připadá, že volba, kterou jsem učinil, byla velmi dobrá a měla mě učinit šťastným.
Ale ukázalo se, že všechno není tak růžové, jak jsem si myslel. Můj manžel pracoval jako právní poradce v továrně. Vydělával dobré peníze, ale strašně se nudil. Rodina mě přijala dobře, ale často mi připomínala, odkud mě vytáhla. Bydleli jsme v jednopokojovém bytě a ani pro nás tam nebylo dost místa, ale když se nám narodilo dítě, bylo to ještě těžší. Manžel už byl nešťastný z toho, že vařím, žehlím, uklízím, a pak bylo práce dvakrát tolik a jeho nespokojenost rostla: “Sedíš celý den doma a vůbec nic neděláš. A nemusíte se schovávat za malé dítě, to celý den klidně prospí.
Můj manžel však souhlas nedal. Nechtěl si vzít ani Creede – podle něj by to byl stále majetek ve společném vlastnictví. Později, když už byly děti o něco starší, jsem manžela neposlechla. Poslala jsem děti do školky a našla si práci. Moc se mu to nelíbilo, říkal, že děti potřebují celodenní péči, a rozhořčoval se, že jsi taková matka… A jednou se se mnou pohádal kvůli kartáči na vlasy. Nechala jsem ho, aby mi koupil nový hřeben, a on kvůli tomu udělal obrovský povyk. V tu chvíli mi došla trpělivost a řekla jsem mu, že odcházím. A on mi řekl: “Jdi, samozřejmě, a nezapomeň si vzít pantofle a župan, protože to je to jediné, co máš.
Ale děti vám nedám. A on své slovo dodržel, u soudu byl schopen dokázat, že nic nemám, takže děti musely zůstat u něj a já byla nucena vyživovat se. Ale já jsem se nevzdala. Platila jsem alimenty a měla dvě zaměstnání. Nejprve jsem si pronajala pokoj od babičky a pak jsem si mohla dovolit pronajmout malý byt. Teď už chápu, jak je důležité, aby se člověk postavil na vlastní nohy a nebyl na nikom závislý. Stále to pro mě není snadné, ale jsem svobodná ve svých touhách a činech.
Když se můj bývalý manžel dozvěděl, čeho jsem dosáhla, řekl, že mi může vzít děti, protože jsem vydělala dost peněz na to, abych si mohla dovolit pronajmout byt. A já jsem mu řekla, že budu dál platit alimenty, ale děti si nevezmu. Teď se o ně stará hlavně moje tchyně. Ráda bych si je vzala k sobě, ale teď mám pocit, že pro ně bude lepší, když budu tvrdě pracovat a zajistím jim dobrou budoucnost. Se svými dětmi jsem v kontaktu a ony mě plně chápou a podporují.
