„Svatbu jsme měli teprve před měsícem… Dnes svého muže nepoznávám!“

“Dlouho jsem s Nikolajem nechtěla jít na první rande, musel o mě opravdu bojovat. Ale když jsme spolu začali chodit, velmi rychle jsem věděla, že je to ono! Po dvou letech společného života jsme se rozhodli, že se vezmeme. Všechny kamarádky mi snoubence záviděly, rodina z něj byla nadšená! Šíleně zamilovaná jsem šla k oltáři, ale teď, ještě měsíc po svatbě, přemýšlím, jestli jsem udělala dobře. Nicholas se začal chovat divně už pár dní po našem velkém dni. Nejdřív jsem si myslela, že je to reakce jeho těla na všechno to napětí z obřadu a svatby, ale situace se vůbec nelepší – naopak, zhoršuje se. Každé ráno mám pocit, že se probouzím vedle cizího člověka…”

Nikolaj se musel snažit, aby mě dostal.

Nikdy jsem si nemyslela, že se stanu manželkou v tak mladém věku – je mi 22 let – ale když do mého života vstoupil Nikolaj, měla jsem pocit, že není na co čekat. Stejně jsme kvůli mé hloupé tvrdohlavosti ztratili dost času! Můj manžílek se mě velmi dlouho snažil pozvat na první rande a já jeho návrhy neustále odmítala. Je mezi námi velký věkový rozdíl, devět let, a mně se zdálo, že Nikolaj je pro mě prostě příliš starý.

Můj budoucí manžel se však nenechal odbýt. Pomalu a důsledně si mě získával, až jsem po několika měsících známostí souhlasila, že s ním půjdu do restaurace. A pak už to šlo rychle – ukázalo se, že i přes věkový rozdíl máme víc společného než odděleně. V Nikolajově společnosti jsem se cítila dokonale doma a okamžitě mi došlo, že by z toho mohlo vzejít něco vážnějšího.

Brzy jsem zjistila, že to tak skutečně bylo. Stali jsme se nerozlučnými a po několika měsících vztahu jsme začali plánovat svatbu. Vzali jsme se dva roky po našem prvním rande. Byla jsem štěstím bez sebe a pyšná, protože Nikolaje mi záviděly všechny kamarádky a moji rodiče byli ohledně mé budoucnosti s takovým mužem opravdu klidní.

Po svatbě se začaly dít věci.

Jen pár dní po svatbě se však něco začalo měnit. Můj věčně usměvavý a nadšený Nicolas byl čím dál tím víc nerudný a všude viděl problémy. Okamžitě jsem si všimla, že je jiný, ale mé otázky na důvod této překvapivé metamorfózy odmítal pouhými slovy. Začala jsem mít vážné obavy.

Před několika dny jsem dostala vysvětlení. Nikolaj se rozčílil kvůli nějaké naprosto bezvýznamné maličkosti a začal ze sebe chrlit další a další překvapivá slova…..

Myslel jsem, že po svatbě budeš dospělejší! Že už se budeš chovat jako žena, a ne jako roztěkaná puberťačka. Vzpamatuj se!

A pak jsem si to spojila. Před svatbou jsme se skutečně škádlili specifickými způsoby. Nikolaj žertoval o věkovém rozdílu mezi námi a smál se, že až se vezmeme, budu teprve opravdová žena. Taky občas vykulil oči při pohledu na moje oblečení – je fakt, že se oblékám ležérně, ale tak to mám nejradši. Taky jsem nikdy nebrala vážně jeho štípance….

Teď mě napadlo, že můj manžel, přestože mu bylo třicet, si myslel, že od chvíle, kdy jsem se vdala, se moje chování jako mávnutím kouzelného proutku změní! Nepravděpodobné, ale jiné vysvětlení nenacházím. Tahal mě před svatbou za nos? Skrýval snad svou pravou povahu? Co mám teď dělat?

Související Příspěvky