“Babičku navštěvuji jen zřídka. Nemám na to čas. Bydlí v domově důchodců a doufala jsem, že tam má nějaké aktivity. Čekala jsem, že si třeba bude povídat s ostatními seniory, malovat nebo se dokonce účastnit tanečních večerů. Když jsem ji navštívil a viděl realitu takového místa, vyrazilo mi to dech.”
Moje babička je v domově důchodců
Před několika měsíci jsme babičku předali do domova důchodců. Cítila se čím dál hůř, nebyla schopna zvládat základní činnosti. Měla potíže s vařením, úklidem nebo nakupováním. My jsme jí bohužel nemohli poskytnout náležitou péči, vždyť všichni pracujeme.
Našli jí pečovatelský dům, kde bylo volné místo. Mysleli jsme si, že je to dobré centrum. Představovala jsem si, že babička bude mít na místě spoustu aktivit. Jako ve filmu by mohla trávit čas s ostatními seniory, poznala by nové lidi. Doufala jsem, že pro ni uspořádají nějaké malířské dílny nebo dokonce taneční večery! Nakonec jsem ji navštívila a byla jsem ohromená.
Nečekal jsem, že tam bude
Neměl jsem čas ji navštívit dříve. Byl jsem neustále v práci, staral se o děti a o dům. Opravdu žiju v neustálém spěchu. Vím, že je to chabá výmluva, ale taková je realita. Co jsem mohl udělat jinak? O víkendech si chci taky odpočinout a o babičku tam bude dobře postaráno, takže jsem neměla výčitky svědomí.
Nakonec jsem za ní jela. Ukázalo se, že hlavně sedí ve svém pokoji a může se dívat na televizi. Nikdo jí neposkytuje žádnou další zábavu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Málokdy se s někým vůbec baví. Senioři, kteří v centru pobývají, jsou většinou upoutáni na lůžko a upoutáni na postel.
Mám ji odtamtud vzít?
Je vidět, že babička je smutná a zlomená. Ani jí nebylo moc do řeči. Bylo mi z toho velmi smutno, protože předtím byla přece veselá a šťastná. Vždycky nám ráda vyprávěla o svých zážitcích a vzpomínkách na mládí. Teď pohasla a nemá chuť nic dělat. Dokonce ani nechtěla jíst své oblíbené čokoládové sušenky.
Sama už nevím, co bych teď měla dělat. Vzít ji odtamtud pryč? Ale kdo se o ni doma postará? Vždyť na ni nikdo nemá čas…
