“Manžel mě opustil z vlastní vůle. Rozhodl se, že takovou ženu nepotřebuje. Jsem příliš nudná a nestarám se o sebe dostatečně pro jeho požadavky a postavení. Nepodvedl mě, ale měl větší ambice. Prosila jsem ho, aby zůstal, ale on si to nerozmyslel. Po roce se však objevil znovu a upadl do šoku…”
Manžel mě opustil po pěti letech manželství
Moje manželství bylo šťastné, nebo jsem si to alespoň myslela. Můj manžel byl velmi ambiciózní, bohatý a velmi o sebe dbal. Před ním, s jeho rozmachem podnikatele, který dělal mezinárodní obchody, často navštěvoval salony a posilovny, jsem si někdy připadala jako šedá myš….
Nějak mě takový svět vůbec nepřitahoval. Měl jsem rád svůj obyčejný život. Když se nám narodil syn, vzdala jsem se práce v korporátu a zůstala s dítětem doma až do jeho dvou let. Mohli jsme si to finančně dovolit.
No, manžel to však nemohl přežít a stále častěji mi vyčítal, že nepracuji, ale utrácím jeho těžce vydělané peníze. Utráceli jsme.
Stále pro mě měl „ale“….
Že jsem hloupá a naivní.
Že si neumím vybrat správné životní priority.
A to, jak vypadám… Že jeho žena by měla být žena na úrovni, upravit si rty, nalíčit se, shodit pár kilo. Přitahovat pohledy všech kolem sebe.
A nevylučovat se z honosné večeře, protože dítěti rostou zoubky.
Že bez takové zátěže bude lehčí.
Že se bez něj neobejdu a určitě mě nikdo jiný nebude chtít.
A on odešel a stále se mi vymlouval, že kvůli mně a tomu, jaká jsem, nebude mít náš syn otce.
Prosila jsem, prosila jsem, ale on zmizel z našeho života. Odjel na nějakou roční smlouvu do zahraničí. Každý měsíc platil jen výživné. Ještě štěstí, že nám nechal tenhle malý byt.
Před týdnem stál opět na mém prahu…..
Před týdnem mi nečekaně zavolal. Ukázalo se, že to byl on, kdo přijel do země. Chtěl si vyzvednout zbytek svých věcí a tím svým nevzrušivým hlasem mi oznámil, že tam bude zítra v 17 hodin.
Samozřejmě se ani nezeptal, jestli budu doma. Ale bylo na něm, aby se přizpůsobil, a na ostatních, aby se přizpůsobili. Hlavně já.
Přišel. Samozřejmě přišel s půlhodinovým zpožděním, aby ukázal, kdo tu pořád velí. Připravila jsem mu tašku s věcmi a položila ji hned u dveří, aby si ji mohl vzít a zmizet.
Ale když stál na prahu a uviděl mě a náš byt… Na tváři měl namalovaný šok.
Před půl rokem jsem dělal rekonstrukci. Koupila jsem si nábytek ve svém stylu, sama jsem změnila barvu stěn. Konečně jsem koupila květiny v květináčích, které mu dřív vadily (považoval je za vyhozené peníze). Investovala jsem do ohrazení terasy a teď tu byla tropická zahrada.
S cizí pomocí jsem také provedla drobné opravy, na které nikdy neměl čas – povýšeně si myslel, že je to příliš hanlivá práce, než aby se s ní špinil.
Otevřela jsem mu v pestrých letních šatech a nalíčená, protože jsem se právě vrátila z kanceláře. Vrhl pohled na mou novou postavu… No, od té doby, co odešel, se mou novou vášní stalo běhání. A život!
Když mě uviděl a byt, rozhodl se vrátit. Ale už bylo pozdě
Pak se zeptal, jestli může přijít na kávu. Mám pocit, že ho to všechno tak šokovalo, že místo aby se do toho pustil, rozhodl se změnit názor… Pochválil nový stav bytu i můj vzhled. Tolik hezkých slov najednou mi neřekl už léta!
Cítila jsem se částečně trapně a částečně… byl to sladký triumf. Zatímco si dával hořkou kávu a snažil se zjistit, jestli ho vezmu zpátky, vrátil se náš dvouletý syn z procházky. Ale ne sám – s Arekem, mým mužem.
Arek si uměl vážit ženy a chovat se k ní jako k člověku. Podporoval mé nápady. Zbožňoval mého syna a rád s ním trávil čas. Nastěhoval se k nám před půl rokem a s velkým potěšením dával byt do pořádku.
A ještě větší radost mu dělalo, když vystrnadil ze dveří mého bývalého manžela. A dobře mu tak. Zřejmě to tak mělo být.
