“Ještě před měsícem jsem byla nejšťastnější ženou na světě. Ve speciálně připraveném kalendáři jsem odpočítávala dny do své svatby s Jackem! Nepochybovala jsem o tom, že J. je ten pravý, a prostě jsem věděla, že jsme si souzeni. Ale teď, čím víc se blížíme k obřadu, je ve mně čím dál víc otázek. A to všechno kvůli Jackovu chování. Začalo to několika nevinnými vtípky, za které se mi později omluvil, ale dnes ráno jsem ho náhodou zaslechla, jak se baví s kolegou. A to mi vyrazilo dech!”
Ach, jaká to byla láska!
S Jackem jsme se seznámili před třemi lety. Byla to láska na první pohled, opravdu, bylo to jako ve filmu! Velmi rychle jsme se k sobě nastěhovali a po dvou letech vztahu mě můj milý požádal o ruku. V tu chvíli jsem cítila velké štěstí, že mi ho osud postavil do cesty.
Rozhodli jsme se, že když už jsem řekla „ano“, nebudeme s rozhodnutím o svatbě otálet. A tak jsme se dokonce rok po zasnoubení vzali. Přiznávám, že nebylo snadné všechno zorganizovat v tak krátkém čase – někteří moji přátelé strávili organizováním své vysněné svatby a hostiny až tři roky! Ale my jsme nechtěli čekat. Chtěli jsme být manželi už teď.
Najednou se začaly objevovat červené vlajky.
Za týden se má konat svatba a já místo abych skákala radostí až do stropu, mám čím dál větší obavy. Začalo to docela nevinně. Jacek si mě začal dobírat, že neuklízím tak dobře jako jeho máma a že se musím, alespoň před její návštěvou, víc snažit. Několikrát mi také naznačil, že bych se měla před společným výletem převléknout.
Neřekl výslovně, že vypadám ošklivě, ale přesto naléhal na změnu stylu. Podobné drobnosti se v posledních týdnech začaly stávat čím dál častěji, ale snažila jsem si namluvit, že jsem jen přecitlivělá.
Nicméně to, co jsem slyšela dnes ráno, bylo jako kýbl studené vody. Jacek si myslel, že už jsem odešla z domu, a hlasitě telefonoval se svým nejlepším kamarádem Robertem.
Ano, jen do svatby. Neee, nakonec se to naučí, už bude muset poslouchat. Ne, nejde o to, že to nebo ono, konečně bude v tomhle domě uklizeno. Bude takový, jaký ho chci mít já!
Zamrzelo mě to. Potichu jsem vyšla z domu a zavřela za sebou dveře. Na okamžik jsem si myslela, že jsem se přeslechla, ale ne, slyšela jsem přesně ta slova. Nemohla jsem se vzpamatovat, nevím, jak jsem se dostala do práce… Měla bych už jít domů, ale co řeknu Jackovi? Co naše svatba?
