“Když mi zemřel manžel, považovala jsem to za nejhorší den svého života. Jak moc jsem se mýlila! To, co jsem se o něm dozvěděla z jeho závěti, bylo ještě horší. Jak mi mohl něco takového zatajit… Co se mnou teď bude? To musí být nějaký omyl.”
Byli jsme kompatibilní pár dvanáct let
Já a můj manžel jsme byli pozdní láska na první pohled. Kvůli němu jsem zrušila zasnoubení s jinou, protože jsem měla pocit, že když nevyužiji šanci, přijdu o to nejdůležitější ve svém životě. I on měl kdysi vztah, ale říkal, že už je to dávno pryč.
Dvanáct let jsme byli dokonalý pár. Nebo jsem si to alespoň myslela. Martin se nikdy nedíval na jiné, byla jsem si jistá jeho city a ani já jsem ho nikdy nekontrolovala. Navíc od té doby, co jsem ho poznala, podporoval každý měsíc určitou částkou charitativní organizace – říkal, že je to jeho životní předsevzetí. Na jednu stranu mě to překvapilo, na druhou stranu to vzbuzovalo můj obdiv.
Ale děti nám nebyly souzeny… Po dlouhém snažení, když už mi táhlo na čtyřicet, jsme to nechali být. On nikdy nechtěl souhlasit s adopcí, uváděl zdánlivě rozumné argumenty a já jsem na něj netlačila. Inu, člověk nemůže mít v životě všechno.
Bydleli jsme spolu v Martinově domě, který zdědil po rodičích. Bylo nám spolu dobře. Až jednoho dne to všechno skončilo.
Na dveře mi zaklepal policista s informací, že můj manžel zahynul při nehodě, kterou způsobil jiný řidič. Příčina – nepřiměřená rychlost. Byla jsem zdrcená… Nejhorší den mého života! Nemohla jsem tomu uvěřit, dokud jsem neviděla jeho tělo v márnici. Ani jsem se s ním nestihla rozloučit… Když ráno odjížděl, ještě jsem spala a najednou byl pryč.
Takové trauma se nedá tak rychle zpracovat. Ale myslela jsem si, že je to dno, od kterého se jednou odrazím.
Když notář přečetl manželovu závěť, byla jsem ohromená.
Mýlila jsem se. To, co následovalo, bylo ještě horší. Věděla jsem, že tam manžel kdysi sepsal závěť, ale abych byla upřímná, zdálo se mi to tak vzdálené, že jsem se ho nikdy nezeptala na podrobnosti. Kromě toho vždycky říkal, že co je jeho, je i moje.
Na čtení závěti jsem šla bez větších emocí. Už na místě mě překvapilo, že na židli sedí neznámá mladá žena s tmavými brýlemi. Co tady dělá?
Byl jsem si jistý, že dům, ve kterém jsem žil, přejde do mého vlastnictví. Jiná možnost neexistovala. Když mezitím notářka začala číst, nevěřil jsem vlastním uším.
Říkal, že Martin odkázal svůj dům jakési Amelii, které za něj vděčí za svůj mladický omyl… Cože, to se mi snad zdá! Na okamžik jsem ztuhl. Musel to být nějaký omyl. Ale ve skutečnosti bylo na listině jméno té ženy a Martinův podpis. A datum už po naší civilní svatbě!
Té dívce bylo asi devatenáct dvacet let… Když jsem se seznámila s Marcinem, muselo jí být tak pět sedm let. Zřejmě to byla jeho nemanželská dcera z předchozího vztahu a za tolik let se mi o ní ani jednou nezmínil! Nikdy ji nevychovával a pak se najednou rozhodl, že jí odkáže všechno, co měl? To je ale darebák… Ta jeho charitativní činnost pro ni musela být výživné!
Nevěřím, že ta závěť platí… Vždyť jestli to uznají, budu se muset vystěhovat z domu a začít znovu. Jestli je to pravda – nejvíc mě bolí, že jsem tolik let o ničem nevěděla, a teď mi najednou zůstane jen výživné… Vždyť jsme se o tu holku mohli postarat, tolik jsem snila o dítěti!
