“Moje tchyně o sobě říká, že je hluboce věřící. Souhlasím s ní, věří tomu, co lidé řeknou, a větší svatost pro ni neexistuje. Já jsem si to uvědomila až v den své svatby – nežiji v Polsku a matku svého budoucího manžela jsem před obřadem viděla doslova dvakrát. Proto mě vůbec nenapadlo, že by se mohlo stát to, co se stalo. Vše se odehrálo v mžiku a já – plná emocí, protože jsem se právě stala manželkou úžasného muže – jsem v první chvíli nereagovala. Překvapuje vás to?”
Uspořádali jsme svatbu a hostinu na dálku.
Deset let jsem žila ve Francii a právě tady jsem se přes společné přátele seznámila s Arekem. Okamžitě mezi námi přeskočila jiskra a začali jsme spolu chodit.Po třech letech jsme se rozhodli vzít. Ačkoli neplánujeme návrat do Polska, rozhodli jsme se, že se chceme vzít právě v Polsku.
Nechtěli jsme znepříjemňovat život našim rodinám a tahat je sem do Marseille. Říkali jsme si, že by to pro ně bylo příjemné a že by to určitě ocenili. A to byla naše chyba: všechno jsme si naplánovali po svém. Oddávající souhlasil, že se objeví na zahradě restaurace, kde se po obřadu měla konat malá recepce. Je to krásné místo nedaleko města, stranou od ruchu, s výborným jídlem.
I přes organizaci na dlouhou vzdálenost bylo vše na poslední knoflík.Nejdojemnějším prvkem pro mě byly prstýnky – nekupovali jsme nové, Arek měl skromnou sadu po babičce a dědečkovi. Byly pro nás krásnější a cennější než jakékoli moderní zázraky za miliony!
V den svatby se všechno pokazilo Stalo se, že jsme do Polska přijeli jen dva dny před svatbou.
Na setkání s příbuznými nebyl čas, každopádně jsme se rozhodli, že bude příležitost všechny vidět právě na naší mini svatbě a v následujících dnech, které jsme plánovali strávit s našimi rodinami. Já jsem si odskočila jen za svými rodiči a Arek navštívil svou maminku. Po schůzce se vrátil ve špatné náladě, ale v předsvatebním šílenství jsem neměla čas to analyzovat.
Ve svatební den bylo všechno špatně už od rána. Nečekaně se pokazilo počasí a lilo, i když předpověď slibovala slunečné počasí. Někteří členové rodiny nedorazili včas – porouchalo se jim auto a trvalo dlouho, než se podařilo zorganizovat dopravu. Také jsem byla trochu zklamaná ze svého účesu, s kadeřnicí jsme si evidentně nerozuměly a udělala mi na hlavě něco, co se mi úplně nelíbilo. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Na začátku recepce k nám přistoupila moje novopečená tchyně. Myslela jsem si, že nám chce znovu pogratulovat, říct nám, že je šťastná… Ale ona mě požádala, abych jí ukázala prsten. Pyšná a dojatá jsem natáhla ruku a Arčina matka se zeptala, jestli je to šperk její babičky. Když jsem přikývla, paní Sophie beze slova popadla prsten a sundala mi ho z prstu! Na můj šokovaný pohled řekla:
Až se budete brát doopravdy, v kostele, s knězem, dostanete ho. Protože tady to byl nějaký betlém v hospodě!
Nevěděl jsem, co odpovědět. Byl jsem ohromen! Arek také stál beze slova. Po chvíli se tchyně otočila na podpatku a odešla nasednout do čekajícího taxíku. Bylo to všechno naplánované! Arek se probral jako první, popadl telefon a začal volat matce, ale ta to – nikoli překvapivě – nezvedla. Rozhodli jsme se, že nemá smysl, aby opustil vlastní svatbu a pronásledoval ji. Chvíli jsem v koupelně brečela, ale oslava pokračovala…..
Tchyně měla svou vizi naší svatby.
Druhý den šel Arek za svou matkou. Odmítla jsem, koneckonců jsme si oba mysleli, že je to tak asi bezpečnější. Strávil tam dvě hodiny a vrátil se s prstenem, ale to, co slyšel, bylo jeho. Ukázalo se, že paní Sofie se v posledních letech stala velmi zbožnou katoličkou a prostě předpokládala, že naše svatba bude církevní. Dala si tu práci, aby se pochlubila všem sousedům a – což bylo nejdůležitější – knězi ze své farnosti!
Když se ukázalo, že se bereme civilně, byla velmi rozhořčená a musela své emoce nějak rozptýlit. Rozhodla se, že když jsou prsteny jejích rodičů, má právo rozhodnout, jestli si je zasloužíme… Arkovi se nepodařilo přesvědčit ji, že naše svatba je důležitá, že nejsme věřící, takže církevní obřad by neměl smysl. Tchyně zůstala bez pohnutí.
Po několika dnech jsme se vrátili domů do Francie. S tchyní nejsem v kontaktu, ale navzdory tomu, co mi udělala, doufám, že se to jednou změní a zkusíme spolu mluvit. Ano, vždycky jsem byla trochu naivní…..
