Syn, snacha a já jsme šli na chalupu kopat brambory. Syn však trval na tom, abychom kopali s ním, zatímco Iryna seděla vedle nás na lavičce a mlčky nás pozorovala. Toho dne mi snacha poprvé řekla mami. Od té doby se náš vztah hodně změnil. Svou snachu jsem neměla ráda hned. Vždyť existují šťastné tchyně, kterým se téměř ode dne svatby jejich snachy říká “mami”. To bych si také přála, ale ty moje takové nejsou. A dala bych za ně všechno, vzala bych je k sobě. Opravila jsem je, pověsila koberce, dokonce jsem si dala krásný koberec pod nohy, dala jsem tam ten nejlepší nábytek – žít! Podle materiálů. Po měsíci nebo dvou společného života se podívám na svou snachu a srdce se mi sevře: “Synu můj, synu můj, kde jsi ji takovou našel? Tak hezkou, tak chytrou, to sis nemohl najít dobrou? Nejenže je to nevěrná ženská, ale aspoň je krásná, a je malá, obličej má bílý jako porcelánová panenka a má jen oči. Když se na tebe podívá, propálí tě skrz naskrz! Mluví tiše, pomalu. Když jsem byla v jejím věku, všechno mi vyletělo z rukou! Manžel mě vyprovodí do práce a jde do svého pokoje. Nebude se mnou sedět v kuchyni, povídat si o něčem ženském, pít čaj. Nahlédnu k nim a ona leží na pohovce, stočená do klubíčka. Začnu ji zvedat: “Necítím se dobře,” říká. “Čeká dítě, tak co?” “To není nemoc,” řeknu. “To je dnešní mládež! Dřív jsme pracovali do posledního dne, dělali jsme všechno, žaludek nebyl překážkou! Učím ji mateřsky: zatímco je manžel v práci, vstaň, ukliď, vyluxuj koberce a k večeři usmažíme kuře, to jsem koupila já. “Děkuju,” řekne, “kuře smažit nemusíš, Sergej mě požádal, abych udělala salát Olivier!”. “Olivier”? Co je to za jídlo pro pracujícího člověka? A kromě toho, tenhle salát dělám jen na slavnostní stůl! “Olivier!” – na počest čeho? Znamená to, že má teď v krku jídlo své matky, když mě požádá, abych uvařil tenhle rožeň. Spolkla jsem tu urážku. Přesto jsem kuře usmažil a rozhodně ho snědl sám! “Jednou jsem šel k nim domů a uviděl jsem velkou tašku plnou věcí. Otevřela jsem ji a uviděla prádlo: povlečení, ubrusy, ručníky… – Ira! “Co to je?” zeptala jsem se, aniž bych něčemu rozuměla. “Zítra jdeme se Sergejem do samoobslužné prádelny, tam je to dobré: rychlé a pohodlné. Pro ni je to dobré, ale můj syn, komu ho bude líto! Přes týden maká jako šroub, a když má volno, místo aby odpočíval, jde prát prádlo? A kromě toho to není mužská práce! V koupelně je pračka. Prádlo namočte a poté vyperte. Uschne na lodžii! “To nebyl můj nápad,” trval na svém Sergej. Těžko se mi pere velká várka prádla, bolí mě záda… – Co sis myslel? Manželství je především práce! Myslíte si, že porod je snadný? Nebo výchova dětí je snadná? No tak, miláčku, pomalu se do toho pusť! “Když na to máš, neříkej, že na to nemáš,” jak se říká. Donutila jsem ji vyprat prádlo, i když jsem jí pomáhala jen trochu, protože jsem se nemohla dívat, jak trhá peřiny. Druhý den mi syn vynadal: “Jsi bezcitná, jak jsi to mohla udělat! A co jsem udělal? Mytí je ženská práce. Bylo mi ho líto, toho hlupáka. Urazil jsem se, týden jsem k nim do pokoje nechodil, pak jsem tam vešel a málem jsem upadl. Stěny byly prázdné! “Kde jsou koberce?” zeptal jsem se a držel se za srdce. “Sundali jsme je. Omlouvám se. Bez nich se lépe dýchá. – Je tu málo vzduchu, otevřete okno.
A krása, útulnost – jak se bez ní obejdete?” – Útulnost nevytvářejí koberce… Tady máte! Tyhle koberce jsem si zasloužila spoustou dřiny, tolik jsem se na ně nadřela, a tady je vaše poděkování! Dobře, řekl jsem si, tohle taky spolkneme, a tak jsem ty koberce vzal a strčil je pod postel a nechal je tam ležet! Až je omrzí holé stěny, řeknou si o další!
A nedávno moje snacha dlouho nevycházela ze svého pokoje – bylo tam takové ticho, jako by tam nikdo nebyl. Otevřela jsem dveře a uviděla ji, jak sedí u stolu a něco píše. – Ty něco píšeš? “Už dávno jsi skončila školu!” – Dopis matce. – To je dobře, dítě, na matku nesmíš zapomenout. “To je dobře, že píšeš,” řeknu a podívám se jí přes rameno, co o nás píše.
Nejspíš mluvila o mně a mém synovi. Byla v rozpacích a zakryla si rukou, co napsala, takže jsem mohl přečíst jen pár slov: “Ano, moje tchyně je obtížný člověk…” To je! Píše o mně, zřejmě aby si postěžovala své matce. Na co si má stěžovat? Neřekl jsem jí sprosté slovo, žiju pro ně, pro ně. A jestli jsem udělala poznámku, od toho jsem matka, abych děti vedla, abych je učila moudrosti. Možná nejsem tak sečtělá jako její matka, ale život znám. Svou dohazovačku, její matku Irinu, jsem viděl jen na svatbě: byla malá a inteligentní, učila své děti hudbě. Má tichý hlas – jak to s nimi zvládá? Po svatbě jela domů – pořád si schovávala uplakané oči, proč pláče? Jsme snad nějací nelidé? Ten dopis mi nikdy nešel z hlavy. Tolik k tiché snaše. Pořád čekám, kdy mi řekne “mami”, ale ukázalo se, že píše stížnosti své matce! Vidíte, jak byla v rozpacích, když jsem ji zaskočila.
Chtěla jsem Sergejovi o tom dopise říct, ale pak jsem se rozhodla, že budu mlčet, ale zášť vůči snaše jsem měla pevně v srdci. Jednoho dne jsme museli jet na daču. Všichni ostatní už vykopali brambory, ale my jsme neměli koně nazbyt.
Tak jsem vzal svou snachu s sebou. Nevadilo jí to, hned souhlasila. Den byl teplý a slunečný a kopání bylo snadné a zábavné. Na dače mám vždycky dobrou náladu – cítím příliv vitality. Radovala jsem se: jednou se nám to podaří. Takhle jsem si to naplánoval: Sergej by kopal a já s Irou bychom je vybírali a dávali do pytlů.
Sergej měl jiný názor: “Ira odpočívá, ona i dítě potřebují klid a čerstvý vzduch a my jdeme do práce. Křičela jsem, aby to neslyšela: “Proč ji nosíš jako pytel papírů? A co moje matka – desátého dubna zasadila brambory – sama!” a jedenáctého mě porodila. A nic! Je to normální! Čím více se bude pohybovat, tím to pro ni bude snazší.” Ale můj syn si stál za svým. Kopali jsme s ním brambory a jeho žena seděla vedle něj na lavičce a mlčky sledovala manželovy obratné a silné pohyby. Najednou moje lopata narazila na něco měkkého. Vyvrátil jsem hroudu hlíny – hnízdo! Vypadá jako myší hnízdo. Bylo! Otevřel jsem hnízdo lopatkou a vylezla z něj vyděšená myš. Vyskočila a rozběhla se po volné půdě. Mami, co je to?” zeptala se bledá Ira. Podívali jsme se zblízka: byly to maličké myšky, ještě nahé a slepé… Myšky se bezmocně pohybovaly a my, co jsme nechali lopatky, jsme se na ně dívali a nevěděli, co dělat. “Teprve pak mi došlo, že “maminka” jsem já! Byla to moje snacha, která mě tak nazvala – poprvé! Zmateně jsem se na ni podívala, chtěla jsem se usmát, uklidnit ji, ale neměla jsem čas. Ira se posadila a my se synem jsme se k ní vrhli a zachytili ji na poslední chvíli: “Mami! Co je s ní?” Serhij zpanikařil. “Má velmi citlivou povahu.
Drž ji pevně, za chvíli přinesu vodu. Syn opatrně zvedl svou ženu a odnesl ji do domu. Přinesl jsem vodu. Po navlhčení kapesníku jsem ho přiložila snaše na čelo a spánky a pozorně si ji prohlížela. “Podívejte se na ni! Jak je křehká! Její tvář je křehká… její ruce jsou dětské a ona je jako dítě… – Podívejte – postarejte se o ni! Vidíš, jak je sentimentální,” vysvětloval jsem synovi. Syn se na mě překvapeně podíval, jako by mě nikdy předtím neviděl. “Synu, nastartuj auto,” řekl jsem. Ira se vzpamatovala: “Nemusíme nikam jezdit.
Zdá se, že dítě je v pořádku. “A my… musíme vykopat brambory.” “Ať hoří modrými plameny, ty brambory! Pohladil jsem snachu po drobných chladivých dlaních a jemně jí odhrnul prameny hebkých vlasů z čela. V tu chvíli se ve mně něco změnilo. Serhij rychle nastartoval auto, opatrně jsme naložili moji snachu a odjeli. V nemocnici řekli, že ji budou několik dní vyšetřovat, a pokud bude vše v pořádku, propustí ji. Vrátili jsme se se synem domů.
Půl noci nespal a já se modlila k Bohu, aby vše dobře dopadlo. Ráno šel Serhij do nemocnice a já jsem se věnovala domácím pracím. Ať jsem dělala cokoli, měla jsem pocit, že mi něco chybí, a pak jsem si uvědomila: chybí ona, moje tichá holčička! Byt je bez ní prázdný. Syn se vrátil domů veselý, že Iru za pár dní propustí a že se jí daří dobře. A díky Bohu! Rozhodla jsem se pořádně uklidit, než se snacha vrátí. Půl dne jsem strávila uklízením a drhnutím, a pak jsem si řekla, že je nechám uklidit – utřu prach a vyčistím koberec na podlaze.
Když jsem uklízela stůl, uviděla jsem nezalepenou obálku a podívala se na ni – byla adresovaná její matce.
Přesně ten dopis, kvůli kterému jsem několik nocí nespala! Pálilo mě to na rukou a věděla jsem, že není dobré číst cizí dopisy, ale neodolala jsem, rozhodla jsem se zjistit z první ruky, co se mezi námi skutečně stalo.
Dopis se ukázal být velmi dlouhý, ale písmo bylo hladké a čitelné – dalo se přečíst: “Milá maminko! Tvé dopisy jsou pro mě vždy velkou radostí, jako setkání s Tebou, srdečný rozhovor, závan čerstvého vzduchu.” Prosím, řekněte mi to! “Má drahá, děkuji ti za tvé moudré rady, díky nimž jsem schopen vyřešit i ty nejtěžší rodinné problémy…”
Vidíte, jak to funguje: rady vaší matky vám pomáhají žít, ale rady vaší tchyně ne… “Máte starost o mé zdraví, věřte mi, je výborné. První čtyři měsíce toxikózy jsou za mnou jako zlý sen a teď už je všechno v pořádku.
Lékaři říkají, že se naše dítě vyvíjí normálně, a já ještě dodám: má velmi dobrý cit pro hudbu – je celý váš! A rád poslouchá pohádky…” No, ani nevím, jak to nazvat. Dívka si to vymýšlí! Jo! Tady je jeden o jejím synovi: “Ptáte se, jestli můj manžel chápe můj stav? Nebojte se, mami, můj manžel je skvělý! Je láskyplný, starostlivý – není dost slov, abych ho popsala!” V tom máš pravdu, děvče. Vytáhla jsem si šťastný los. “…V tomto dopise, stejně jako v tom předchozím, opět cítím Vaše vzrušení, když se ptáte na můj vztah s tchyní…” Aha, tady o mně!
Najednou jsem se cítil nesvůj. Možná bych to neměla číst? Je lepší, když to nevíš! Proč potřebuješ znát pravdu? Musíte s ní žít! Nečtěte to! Třesoucími se prsty jsem dopis nacpala do obálky a schovala ho pod knihu. Zapnula jsem vysavač a zuřivě kartáčovala koberec, ale dopis mě stále přitahoval zpět. Po skončení práce jsem dlouho seděla v křesle a prohlížela si vzory na koberci, pak jsem prudce vstala, zvedla dopis a začala ho číst: “Ano, moje tchyně je obtížný člověk. Je to ten typ člověka, který potřebuje zrnko soli, abyste ji poznali.
Už jsem vám psal, že náš první dojem z ní byl zavádějící, a nyní, když jsme s ní žili půl roku bok po boku, vás mohu s radostí ujistit, že tomu tak nebylo: Maria Alexandrovna je úžasná žena! Když miluje muže, položí za něj život. Její lásku si však musíte zasloužit, a to není snadné. Má své vlastní vidění života, které je pro nás nepochopitelné, zastaralé, ale spravedlivé. Ano, je hrubá, ale ve všem je laskavá a upřímná, dokonce i ve svých chybách.
Moje tchyně je věrný a spolehlivý člověk. Maminko, určitě mě pochopíš a neurazíš se, když jí budu říkat “mami”. Zatím však ne nahlas. Zatím mě nepovažuje za svou dceru. Ale čas určitě všechno srovná do latě.
A abych uzavřela téma, které vás navždy znepokojuje, řeknu: ať je jakákoli, je hodna lásky a úcty za to, že porodila a vychovala nejúžasnějšího člověka na světě – mého manžela.” Přečetla jsem to všechno najednou, dokonce jsem se i zakuckala. Samotná nadávka by mě šokovala méně než tato slova. Na nadávky jsme zvyklí, víme, jak reagovat. Ale tady… Nemůžu uvěřit, jak hluboce mi rozuměla! To jsem o sobě nevěděla… – Mé dítě, má drahá… A ty, stará slepice, ji budeš učit životu… Odpusť mi svou andělskou trpělivost… Seděla jsem u nich v pokoji až do večera, vzpomínala na celý svůj život a ptala se sama sebe, co v něm bylo dobrého?
A víš, co jsem zjistila? Všechny nejlepší i nejtěžší věci v mém životě byly spojeny s mým synem. Bez něj není na co vzpomínat. Ukazuje se, že děti jsou naší největší radostí. Ony, děti, jsou chytřejší než my, protože se dívají do hloubky a do dálky, zatímco my se stále ohlížíme a vše měříme svým vlastním metrem.
Kde si můžeme rozumět! O dva dny později, třetí den, přijeli novomanželé. Serhij je čilý, září radostí, ale Ira mlčí, usmívá se a chodí po bytě a všechno si prohlíží. “Ztratila jsi něco, dítě moje?” zeptal jsem se jí. Podívala se na Serhije a na mě a řekla: “Chyběli jste mi,” a pak zlomyslně dodala: “Mami, koupily jsme se Serhijem koláč, dáme si čaj? Seděli jsme všichni tři v kuchyni, popíjeli čaj, povídali si a mně najednou připadalo, že pro tyhle šťastné chvíle musím žít celý život.
Počkala jsem, až Serhij vyjde z kuchyně, posadila se vedle snachy a řekla: “Promiň, dcero, ale ten dopis jsem poslala tvé matce…” “Děkuji ti, mami, protože jsem neměla čas,” usmála se chápavě. A od té chvíle jsem si byla jistá, že mezi námi bude všechno v pořádku.
