Vzali jsme se hned po škole. Porodila jsem mu dva syny, kteří jsou nyní dospělí muži, každý s vlastní rodinou. Teprve když byly děti malé, všiml jsem si, že můj manžel se začal dívat na jiné ženy. Později jsem si uvědomil, že je to člověk od přírody, že mu nebude chybět ani jedna sukně.
Když děti vyrostly a odmaturovala, můj manžel a já jsme se stali úplně cizinci. Stále jsem snášel jeho dobrodružství jen kvůli dětem, abych jim neublížil. Ale když vyrostli, uvědomil jsem si, že mě už nic nezastaví. Nabídl jsem manželovi rozvod.
Sdíleli jsme byt a rozdělili se. Žil jsem klidně sám. Někdy jsem přemýšlela o svém manželovi, koneckonců jsme spolu žili tolik let Ale byla škoda, že si mě nepamatoval ani o Vánocích, nevolal, nepsal. Byl v kontaktu pouze se svými syny. Ale děti pochopily, že s ním stále nemám nic společného, a tak se snažily nemluvit o mém otci. Bylo to před 12 lety, kdy se náhle ozvalo zaklepání na dveře.
Otevřela jsem je a okamžitě jsem zadržel dech. Na prahu stál muž. V této době je velmi starý. Bylo zřejmé, že se necítí dobře, že jeho zdraví není stejné. Chvíli jsme tam mlčky stáli a pak jsme ho pustili dovnitř.
Zpočátku se rozhovor nevedl dobře. Bylo tam tolik nevyslovené řeči a teď už nemůžeme nic říct. Po druhém šálku čaje muž konečně promluvil o svém životě. Neměl žádnou stabilitu. Pil příliš mnoho, jeho zdraví bylo chudé, neměl kam jít a navrhl, že se znovu setkáme. Začal prosit o odpuštění za všechny ty roky a za zradu v mládí. Ani nevím, co mám dělat.
Na jedné straně jsme nemluvili 12 let, ani mě nevolal, neprojevil žádný zájem o mou osobu. Ale možná se právě rozhodl dát mi šanci začít nový život bez minulosti… na druhou stranu je to nemocný člověk a není mi cizí. Měl jsem s ním nejlepší roky, je otcem mých dětí, mou první a poslední láskou. Ještě jsem mu nedala konečnou odpověď, řekla jsem, že o tom budu přemýšlet. Nyní zvažuji všechny klady a zápory.
