Měla jsem civilní manželství s Michailem. Po nevydařeném manželství jsem zůstala sama se dvěma chlapci. Přestala jsem se o sebe starat, dělala jsem všechny mužské domácí práce, i když mi chlapci pomáhali, a celkově se o mně těžko dalo říct, že jsem žena. A pak se objevil Michail – něžný, starostlivý, pozorný…..
Zval mě do kina, bral mě do restaurací, domlouval mi pěkná rande. Brzy jsme se rozhodli, že se k sobě nastěhujeme, ale nebyla jsem to já, kdo se nastěhoval s oběma dětmi, byl to on.
Ve skutečnosti je to velmi důležitý okamžik v naší historii. Postupem času se Míša změnil. Začal si ze mě dělat legraci, říkal, že jsem špatná hospodyňka, že neumím vařit, že špatně žehlím a tak…..
Jednoho dne jsem šla do kuchyně a viděla, jak Misha pojídá polévku přímo z hrnce. Řekl jsem mu, že polévka bude kyselá a navrhl, aby ji trochu ohřál na talíři.
Začal na mě křičet, že vývar není dostatečně bohatý a že polévka je bez chuti.
Můj nejstarší syn na ty výkřiky reagoval. Vytáhl Mishu za kabát a tenisky a řekl: “Pokud se vám nelíbí způsob, jakým máma vaří, vypadněte.
Nepotřebujeme vás zadarmo, můžete hledat kuchaře se zkušenostmi.“ Misha téměř přikývla. Nasadil si kabát a tenisky a odešel. Nebyl tam šest dní, ale netrval týden. Sedmého dne se objevil u dveří. Byl volný den, děti byly doma. Stařešina okamžitě šla do svého pokoje, nelíbila se mu návrat marnotratného otce, nepozdravila ho.
Ten mladší se překvapeně podíval na Michaila a řekl: „Wow, jsi naživu a mysleli jsme si, že tě srazilo auto… Misha mi dala květiny a jeho oblíbené sladkosti. Padl na kolena a omluvil se. Ale nezůstal tak bílý a načechraný po dlouhou dobu. O pár dní později mě probudil hluk v kuchyni.
Byl jsem toho večera velmi unavený a neobtěžoval jsem se umýt talíře.
Ráno viděla Misha špinavé nádobí v dřezu a naše talíře letěly. Podíval jsem se na střepy a slzy mi přišly do očí… nedávno jsem si koupil tuto službu… s vlastními penězi… a stálo to hodně. Syn mě následoval do kuchyně. “Děkuji, že jsem tě vzal jako křivé prase se se dvěma dětmi,” křičel Mykhailo a ignoroval přítomnost svého syna.
Ale jaká vděčnost… nevíte, co to je. “Zabal si věci a vypadni,” řekl nejstarší. “Nevíš, jak jsem byl v tu chvíli pyšný.
Víš, že jsem ani neplakal, když Mykhailo odešel. Mám dva obránce, které mi osud dal. Určitě najdeme dobrého otce. A jak řekl můj syn, přivítáme ho do rodiny dříve, než nám udělá laskavost tím, že přijme mě a mé dvě děti.
