Před pěti měsíci jsem porodila. Porod nebyl snadný, vůbec ne. Nedokážu si ani představit, jak bych to zvládla, kdyby nebylo mého manžela a tchyně.
Když jsem byla ještě v nemocnici, tchyně za mnou chodila a se vším mi pomáhala. Někdy jsem se styděla a cítila se trapně, ale moje maminka tam nebyla, takže všechno padlo na bedra tchyně. Kde byla moje maminka? Zatímco já jsem ležela v bolestech na poporodním oddělení a mé dítě vyšetřovali, máma měla plné ruce práce s neustálou péčí o děti mé sestry Viki.
Máma mi však svým jednáním vždy dokazovala, že moje sestra je pro ni prioritou. Například před měsícem onemocněla moje tchyně, a protože se bála, aby nenakazila mou dceru a mě, přestala nás na čas navštěvovat. Tehdy jsem mámu požádala o pomoc a ona mi řekla, že musí vyzvednout Jehoru ze školky.
Egorovi byly nedávno tři roky a jeho sestře Dianě bude brzy pět. Jejich matka je nemá ráda a zřejmě nemá ráda ani mě. Jednoho dne mi jeho matka zavolala a pozvala mě k sobě domů. Překvapilo mě to, protože takových nabídek moc nedostávám. Matka říkala, že dítěti prospěje trochu čerstvého vzduchu a že si alespoň odpočinu od ruchu velkoměsta.
Manžel tchyni podpořil, také věřil, že já i dcera potřebujeme přírodu, ne vitamíny a prášky. Zeptala jsem se, jestli Vika přijede na daču, ale moje matka řekla, že má své vlastní plány a že tam nebude. Teprve pak jsem se rozhodla, že pojedu, protože jsem nechtěla znovu cítit Vikinu nadřazenost nade mnou.
Manžel mě a dceru vzal na daču v sobotu ráno a matka s otcem tam šli už v pátek. Čekala nás spousta práce. Tak jsme přijeli a šli spát, protože jsme byli z té tříhodinové cesty hrozně unavení.
Probudil mě křik dětí. Byli to moji synovci. Chtěl jsem zavolat taxi, protože jsem si myslel, že s nimi přijela moje sestra, ale ukázalo se, že s dětmi přijela Vika, nechala je tam a odjela. A matka mě pozvala na daču jen jako chůvu, jako bych s dítětem neměla nic společného, takže si vymysleli, co budu dělat. Pochopila jsem to z matčina pokynu:
„Nech dceru, Jegorka nemá co jíst, uvař mu něco. Ale tvoje dcera nikam nepůjde, raději se postarej o Dianu, má tolik práce.“ A tak jsem se na ni podívala.
Do večera jsem se ohýbala, abych všechno stíhala s dítětem v náručí, ale večer už jsem to nevydržela a zavolala manželovi, aby nás z toho blázince dostal. Druhý den ráno stál manžel u brány. „Maminka mi všechno vyčítala, ale svou chybu neviděla a dodnes nevidí… no, aspoň jsem měla štěstí na tchyni.
