Je to příběh o mně. Tehdy mi bylo 26 let. Dlouho jsem chtěla dítě, ale mohla jsem ho dát jen vdané osobě. Miloval jsem ho. A jeho víra mu nedovolila zůstat se mnou a vycházet se svou ženou. Takže jsem byl v nepořádku, můj kokhaniy mě podporoval. Podporoval mě každý v rodině kromě mého otce. Pro něj to byla hanba, dát – být svobodný.
Když jsem porodila, moje dcera byla černá, kudrnatá, s šedýma očima – dívka, vůbec ne jako moji příbuzní. Všichni jsme ji milovali, kromě mého otce, ani neviděl svou vnučku. Nepřijel jsem s ní domů, protože jsem nebyl vítaným hostem.
Moje matka mě požádala, abych přišel, ale věděla jsem, že je jediná, která na mě čeká doma. Bylo mi líto mé dcery, že od narození ztrácí pozornost svého dědečka. Mám jiného bratra, miluje mě a miluje i mou dceru. Když mi byly dva roky, rozhodl se můj bratr, že se vdá.
Byli jsme pozváni na svatbu, ale nechtěl jsem přijít na poslední, nechtěl jsem zkazit oslavu svého bratra. Věděl jsem, co se stane, měl jsem podezření, že můj otec bude proti, nebude chtít vidět mě a mé nechtěné dítě pro něj.
Poté, co jsem přesvědčila svého bratra a matku a budoucí snachu, jsem se rozhodla odejít. Na svatbě bylo mnoho dětí, moje dcera z nich vyčnívá,
ne proto, že by byla krásná, ne, prostě byla nejtemnější. Vždycky byla pod mými hodinkami. Věděl jsem a věděl jsem, že můj otec miluje děti velmi, ale nečekal jsem, že to uvidím: Když jsem se otočil, všiml jsem si svého otce se svým dítětem. Moje dcera byla v náručí mého otce. Objali se a o něčem mluvili. Celý večer to tak bylo, nezasahoval jsem.
Na konci večera ke mně přišel můj otec, objali jsme se a otec mě požádal, abych se omluvil a požádal mě, abych se vrátil domů se svou vnučkou. Hosté si byli vědomi našeho infliku, všichni šeptali. Ale mně to nevadilo: Odpustil jsem otci, teď má dcera dědečka. Není to štěstí?
