Před pěti lety jsem přišel o svou milovanou ženu. Poté vše ztratilo smysl a v mých očích vybledlo. Po pohřbu jsem už nemohl zůstat v bytě, kde jsme s Viktorií žili dvacet šťastných let. Všechno mi ji tam připomínalo a vyvolávalo nesnesitelný stesk. Přenechal jsem byt synovi a odešel bydlet do domu na vesnici, který jsem zdědil po rodičích. Ve městě jsem nebyl dva roky, jen občas jsem zavolal synovi. Mám práci na dálku, takže jsem si to mohl dovolit.
Za dva roky jsem se trochu vzpamatoval, smířil se se ztrátou. V létě mi syn zavolal a požádal mě, abych přijel za jeho snoubenkou. Neměla jsem tušení, že má přítelkyni, a syn mi o tom nic neřekl. Vzchopila jsem se a šla. Dveře mi otevřela dívka, která se v mládí velmi podobala mé zesnulé ženě.
Nejprve jsem byl ohromen, trvalo mi několik dlouhých minut, než jsem se vzpamatoval a uvědomil si, že to vůbec není Viktorie. Dívka se mile usmála: „Vy musíte být Antonův otec, že? Moc mě těší, já jsem Taťána. Antone, tvůj táta je tady! Dívka mě pustila do domu a Anton mi vyšel vstříc. Oči mu opile jiskřily: „Ahoj, tati, dlouho jsme se neviděli!
Na počest takového setkání se musíme napít! Udiveně jsem se na syna podíval. Kdo se opije za bílého dne? Odmítl se napít. Anton zklamaně pokrčil rameny, vyprázdnil sklenici na stůl, chvíli poseděl, pověděl mi o Táně a pak někam spěchal. Když se za ním zavřely dveře, zeptal jsem se:
„Jak dlouho už pije? Dívka si smutně povzdechla: „Od té doby, co ho vyhodili z práce. Snažila jsem se s ním promluvit, ale marně…“ Dívka se rozplakala a já ji pohladila po ruce, abych ji utěšila. Anton přišel domů pozdě a hodně opilý. Uložili jsme ho do postele, seděli jsme s Táňou a povídali si.
Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Byla velmi krásná, a dokonce se svými způsoby podobala Viktorii. Zůstal jsem u nich týden a uvědomil jsem si, že jsem do nevěsty svého syna velmi zamilovaný.
Bylo hořké si to uvědomit. Kdybych tak byl mladší… Podařilo se mi Antona přesvědčit, aby přestal pít, a zdálo se, že mě poslechl. Sbalil jsem se a vrátil se do vesnice, neměl jsem sílu žít vedle takové holky a zadržovat své city. O dva měsíce později mi Táňa zavolala a plakala: “Anton měl autonehodu… zase pil a měl nehodu. Po nehodě jsem se vrátila do vesnice. Nechal jsem Táňu u sebe v bytě, protože neměla kam jít.
“Proč odcházíš?” zeptala se mě smutně. “Promiň, ale nemůžu s tebou vydržet. Víš, na stará kolena jsem se do tebe zamilovala. Vím, že je to hloupé, ale nemůžu si pomoct… Zatímco Táňa zmateně mrskala řasami, sbalil jsem si věci a odjel do vesnice.
O měsíc později za mnou přišla: “Volodymyre, byla jsem zmatená, když jsi mi to řekl. Ale abych byla upřímná, taky tě miluju… Nemohla jsem si pomoct, ale tehdy jsem ji políbila. Teď žijeme spolu.
