Byl stážistou. Stážoval v městské nemocnici na dětském oddělení. Studoval dobře a myslel si, že je připraven pracovat jako dětský lékař. Ale realita se někdy neshoduje s našimi představami. Primář mě provedl po pokoji, představil mi pacienty a zdůraznil, že na oddělení jsou děti z dětského domova. Řekla, že potřebují zvláštní přístup.
Měl před sebou spoustu práce. Nebylo to pro něj snadné. Z dětského pláče ho bolelo srdce. Jednoho dne vstoupil na oddělení, kde ležela modrooká dívka se světlými vlasy. Usmívala se. Dívka neplakala, ale dívala se na něj velkýma modrýma očima. Byly jí tři nebo čtyři roky.
Přistoupil k ní a pozdravil ji. Podala mu ruku a široce se usmála. Byla jako andílek. Sestřička mi řekla, že ji našli na ulici, byla silně nachlazená a nikdo se o ni nepřišel postarat. Bydlela u své tety, ale ta ji neměla ráda, a tak utekla. Teta ji opustila. Díky Bohu se uzdravila a po propuštění bude převezena do dětského domova. Jenže dívka o tom ještě nevěděla.
Děvčátko si velmi oblíbil. Stali se z nich přátelé. Dívka si ho na oplátku také oblíbila. Každý den na něj čekala, stála u dveří oddělení a vždy se mu snažila být nablízku. Chodila s ním na oddělení, pomáhala mu, jak jen mohla.
Všichni ji milovali, říkali jí “anděl”. Jednou dívka ukázala lékaři fotografii své matky. Pevně držela fotografii v rukou a líbala ji. Smutně řekla, že je v nebi. “Maminka byla hodná, ne jako moje teta, ta byla zlá, jako čarodějnice z pohádky.” “Maminka byla hodná. Praxe se chýlila ke konci. Andělíček ho nechtěl pustit: “Neodcházej, neodcházej, jsi můj tatínek.
Rozloučení bylo pro oba těžké. Dívka plakala. Pak holčičku odvezli do sirotčince. Uplynul rok. Oženil se s hodnou, milou dívkou. Jednoho dne se s manželkou procházeli parkem a najednou uslyšeli dětský hlas: “Tati, tati,” a dívka se k nim rozběhla. Dívku poznal. Jeho žena se na něj překvapeně podívala. Ukázalo se, že děvčátko bylo adoptováno dobrými lidmi a vyrůstá v milující rodině.
