„Chtěli byste vidět jejich obličeje… Měl jsem v lednici dva kousky klobásy, které jsem dal na gril, a oni se jen dívali, jak jíme, protože si asi mysleli, že prasknu.
Dřív jsem hosty hostila ráda. Moje máma vždycky říkala: Host dovnitř, Bůh ven. Jsem kolegiální člověk a ráda se směju při popíjení vína ve společnosti svých přátel. Bohužel v průběhu let a životních událostí se můj postoj k pomazánkám dramaticky změnil. nelíbilo se mi bydlet v paneláku, a tak jakmile se naskytla příležitost, přestěhovali jsme se s manželem na venkov. Celkově netuším, proč jsem tolik toužila po venkovské idyle. Myslím, že jsem v životě zažila příliš mnoho městského hluku a spěchu. Právě na prázdniny na venkově a babiččinu chalupu uprostřed ničeho vzpomínám nejraději. Myslím, že jsem toužila po tom samém.
Hledali jsme své hnízdo.
Milovala jsem vůni polních květin, sousedskou přívětivost a všudypřítomnou zeleň. Měla jsem dost šedivého betonu velkých měst. Tyto myšlenky se mi vracely téměř každý den, když jsem jako obvykle s hodinkami v ruce spěchala do korporace, abych si znovu odškrtla grafy.
Ani já, ani můj manžel, který pracoval v účetnictví, jsme nebyli spokojeni s naším monotónním životem. Jediným kladem takové dřiny byly peníze, o které jsme neměli nouzi. Děti jsme neměli, takže jakmile se nám podařilo sehnat peníze, vystoupili jsme z mladických snů o večírcích a učinili důležité rozhodnutí.
– Poslechněte si Marka. Nic nás nedrží pohromadě. Možná je čas něco v našem životě změnit? – Zasadil jsem semínko, o kterém jsem doufal, že rychle vyklíčí.
– Víš, sám jsem o tom přemýšlel. Roky neubývají. Monotónní městský život mě už nebaví. Sním o tom, že si natáhnu nohy na vlastním balkoně a v klidu si přečtu knížku. Kdybychom našli dům na takovém místě, abych mohla dál pracovat ve své profesi, tak vlastně proč ne?
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. To myslí vážně? Nemohla jsem se vzrušením posadit. Před očima se mi náš život měnil o 180 stupňů.
Následující týdny nebyly nejjednodušší. Hledali jsme naše budoucí hnízdo, a protože jsme měli specifické požadavky, vyžadovalo to spoustu času. Bohužel naše nadšení nesdílela rodina ani blízcí přátelé…..
– Jste lidé blázni? – řekla moje tchyně. – Chcete žít na venkově? Všichni jste typičtí obyvatelé města.
– Chlapče, ty jsi nikdy nepřikládal ke sporáku,“ opakoval jí tchán. – Vyhodíte to tady do povětří a nic vám nezbude….
Ani naši přátelé se nevzdávali:
– Na stará kolena jste se zbláznili. Chceš se přestěhovat do totální černé díry? Je to konec světa, ztratíš kontakt s civilizací. Zblázníte se! – řekl můj přítel.
– My to zvládneme. Bude to těžké, ale je to náš velký sen a já se ho nevzdám!
Po měsících hledání jsme konečně našli naši oázu klidu. Les je na dosah, ptáci zpívají, za domem je obrovský sad a v dálce tiše zurčí potok. Není to ani daleko od města.
No, žít a zemřít!
Když jsme se loučili se starým harampádím, neopomněli jsme našim přátelům představit naše nové dílo. Vzdechy závisti a chvály nebraly konce.
– Vypadá to skvěle! Už se nemůžu dočkat, až vás tam navštívím!
– Skvělé, není zač! – Rychle jsem těch slov litoval!
Jakmile jsme se mohli nastěhovat a dát dům do pořádku, pozvali jsme své blízké na kolaudační večírek. Měla jsem dojem, že se dostavila půlka sousedů. Náš dům praskal ve švech a z jednoho večírku se stal dlouhý víkend plný chaosu, příprav a domácích přání.
Tehdy jsem ještě netušila, že se to nestalo poprvé. Zpočátku jsem byla dokonce ráda, že stěhování neznamená přerušení starých přátelství. To bylo na jaře. V létě už jsem na to změnila názor.
Po celé letní prázdniny se naše dveře nezavřely. Každý letní týden se někdo ohlásil s návštěvou. Všichni si mysleli, že když přinesou nějaký nápoj, vynahradí nám všechny náklady na dvoudenní obživu pětičlenné rodiny. Bohužel ne… Nikdo z nich se ani nenamáhal připravit snídani. Obědy, pohoštění, grilování, večeře – všechno šlo z našich peněženek.
Léto jsme přežili, podzim byl klidnější, zato zima byla hřebíčkem do rakve. Dalo by se říct, že se k našemu domu stály fronty, a to jen proto, že nám soused zařídil permanentky na nedalekou sjezdovku. Jakmile bylo oznámeno, že kromě spaní a jídla zdarma je tu i možnost lyžování, myslela jsem, že se k nám lidé pohrnou. Nepopírám, že to byla skvělá zábava, ale nikdo se ani neobtěžoval zjistit, kolik jsme za tyto permanentky museli zaplatit. Jednou fajn, že jsem se prostě utrhl – Položte ten alkohol! Přece to všechno neodložíme!- pokárala jsem manžela, když si z regálu v obchodě bral whisky.
Pokorně láhev odložil a já už věděla, že tohle je začátek rvačky. – Hele, kluci, ale na zahřátí před lyžováním by se nám hodilo něco k pití, nemáte něco?- Romek, manželův kamarád, řekl: “Ne, nemáme…” Vztekle jsem odpověděla: “Dobře, něco vymyslíme.” Už jsem doufala, že můj necitlivý návrh zabral. Když se vrátil z obchodu, všechna má očekávání se rozplynula. Romek se vrátil s malou lahví limonády.Jedna. 200 ml. Jen pro sebe a manželku – No, už jsme zahřátí. Jdeme na lyžařský vlek!
Musím se přiznat, že jsem se zasekl…
Tentokrát jsem si kousl jazyk, ale jakmile jsem slyšel další stížnosti na to, že po lyžování budu jíst bigos, myslel jsem si, že se dostanu ze sebe.
„Myslíš, že jsme prasátko bez dna?“ Připravili jsme svah, garantujeme spánek, mohli byste myslet vážně, alespoň na něco jiného. Chcete bigoty? Měl jsi ho přivést!
Bylo ticho, jak se mák rozsíval. Konec dobrého. Už žádné vyřizování stížností hostů. Chtějí se bavit, ne na vlastní náklady. A oni se s nimi bavili. Telefon zvonil s otázkami, zda plánujeme večírek. Tentokrát ne, přátelé.
Myslel jsem si, že moje odmítnutí je docela jasný signál, že nechci krmit na peněženku, lednici a dobré srdce. Bohužel jsem se opět mýlil. Dokonce i můj manžel musel držet zpátky, protože byl téměř pod jejich tlakem.
Pravděpodobně jste zapomněli, že všechny tyto události nás stojí spoustu úspor. Neprovozujeme agroturismus, aby lidé mohli mít dovolenou na naše náklady.
Lidé, kteří chtějí zábavu zdarma, se nezastaví. Protože jsem je odmítl, když se ohlásili, rozhodli se přijít k nám bez předchozího jmenování. Tímto kreativním způsobem mi opět padli na hlavu.
Jakmile jsem uslyšela, jak auto přichází a veselý honění, věděla jsem, že moje peněženka bude bolet. Někdy se stalo, že někdo přinesl partu klobásy pro 20 lidí, nebo láhev vína pro celý večer majetku. Nechci, aby se lidé drželi 2 dní.
Připadala jsem si jako sluha
Myslel jsem, že byste mohli zasáhnout takové lidi přímo.
“Mirka, pojď, pomůžeš mi v kuchyni. Musím vařit večeři pro nás všechny a nemůžu to udělat sám.
Co vy, kretén. Věřím v tebe. Rád bych vám pomohl, ale je tak úžasně teplé, že je škoda ztrácet čas stojícím u garáží.
Se zlomeným ocasem jsem se vrátil do služby. Protože co jsem měl dělat? Vaříte pro sebe a svého manžela? Budou se dívat, jak jíme? Nemohl jsem to dostat. Do.
Mám jen letmý pohled z prázdnin, protože většinu času jsem strávil na oblékání povlečení, vaření, přípravu grilu, výrobu lůžek a čištění. Připadala jsem si jako sluha ve vlastním domě. Znovu se ve mně shromáždilo a já jsem hodil zástěru.
„Když někdo přijde k našemu plotu znovu, slíbí vám s rukou na srdci, že nebudu zvedat prst.
Dobře, Zoey, to je dobře.
Aby bylo jasno, ani se nesnažte. Nejsme prázdninový dům.
Ať hledají jiné blázny
Nemusel jsem dlouho čekat, protože uběhlo jen 4 dní a pod naším plotem se dostali další přátelé. Pozvala jsem je s otevřenou náručí, ale na začátku jsem se rozhodla, že jsem unavená a nehodlám nikomu sloužit, pokud chtějí grilovat, musí to předem připravit.
V ledničce jsem měl 2 kousků klobásy, které jsem dal na gril, a oni nás jen sledovali jíst, protože si mysleli, že se chystám prasknout. Tentokrát ne. Ani se nedostala do roku 20, ale hned jak se začalo stmívat, se rozbalila.
Ústně se do světa dostaly zprávy. Nikdo k nám nepřichází a moc dobře. Když si můj manžel stěžuje, že je doma prázdný, připomínám mu, čím jsme si prošli.
Nechci si hrát na sluhu. Rád bych s nimi trávil čas, ale za mých podmínek.
Nechte je hledat další škuby, které mohou být odstraněny. Nenechám se ošukat.
