Před šesti lety se moje matka podruhé vdala. S otcem se rozvedla, když mi bylo sedmnáct. On odešel ke své rodině na jih a matka zůstala ve stejném bytě. Jejich rozvod mě nepřekvapil, protože jsem vždycky viděla, že se k sobě nehodí. Můj otec je klidný a mírný a matka je člověk s takovou povahou, že ne každý vydrží v její společnosti.
Byla jsem už dospělá, takže jsem nemusela nic vysvětlovat. S mámou i tátou jsem normálně komunikovala. Nejvíc samozřejmě s maminkou, protože jsme bydleli ve stejném městě. Ale už jsme spolu nebydleli, jen jsme spolu komunikovali.
Ze začátku jsem bydlela na koleji na univerzitě a k dvacátým narozeninám mi táta dal královský dárek – koupil mi jednopokojový byt. Máma se aktivně věnovala svému osobnímu životu a neotravovala mě. Já jsem pro ni dělal totéž. Proto jsem se dozvěděla, že se zapletla s mužem, když se chystali svůj vztah legalizovat.
Bylo to matčino rozhodnutí, ale mně se ten chlap hned nelíbil. Matčina povaha není žádný dar, a tam je to ještě horší. Ale moje matka byla zamrzlá a dívala se na něj, jako by byl něco velkého a nesvětského. Tak ať si ho vezme, když se jí líbí.
Novomanželé bydleli na matčině pozemku. Její nový manžel byl bezdomovec, bývalá žena ho k sobě taky pustila a on po rozvodu nikam nechodil. Než se k matce nastěhoval, pronajal si pokoj v ubytovně.
„Dovedeš si představit, on si zrekonstruoval svůj starý byt, koupil si veškerý nábytek a ona se k němu takhle chová!“ řekla mi matka se slzami v očích. Opět jsem mlčela, i když si myslím, že ta žena udělala správnou věc, a nakonec mě přesvědčila následující věta: „Je správné, že jí neplatí výživné. Stejně to všechno utratí za sebe.
Navíc dítěti říká něco o jeho otci a dítě s ním nechce ani mluvit. Pokud se nepletu, synovi je patnáct let, takže takovému dítěti není snadné „něco říct“.
Stačí, aby si s tátou jednou promluvil, a všechno pochopí. Ale tuhle myšlenku jsem si nechal pro sebe. Neviděla jsem důvod, proč mámě něco dokazovat. Nebylo pro mě žít s takovým darem. Sám jsem se oženil a mám syna. Moje matka přišla navštívit vnuka sama, protože její manžel „nesnese hluk a pláč dětí“. Ani trochu mě to nerozhodilo a netoužila jsem ho znovu vidět, ale musela bych. Teď je mému synovi pět let a občas matku navštěvujeme. Někdy se nám stane, že se s jejím manželem zkřížíme, a on nikdy neřekl ani slovo.
Vždycky říkal něco o výchově dětí, i když by neměl bučet na krávu, byl to otec roku. Ale častěji jsme přicházeli, když byl v práci. A on pracoval tři dny v týdnu, někde ve službě v nějakém závodě. Když nebyl doma, nechávali jsme vnuka přes noc dokonce u jeho matky. Nedávno jsme byli s manželem pozváni starými přáteli na svatbu. Akce se konala mimo město, takže bylo naplánováno, že zůstaneme přes noc.
Bylo by problematické vzít s sebou dítě, je ještě příliš malé na to, aby snadno snášelo tak dlouhé cesty a akce. Požádala jsem maminku, jestli by mohla dva dny sedět s vnoučkem. Zkontrolovala termíny, zeptala se manžela, jaký má program, a řekla, že může.
Její manžel na den odjížděl a než přijede, máma vezme syna k nám a počká tam na nás. Vše probíhalo perfektně a my jsme odjížděli s čistým svědomím. Rozhodli jsme se však, že nezůstaneme přes noc. Atmosféra nebyla příjemná. Rozhodli jsme se jít domů, na což jsem mámu zapomněl upozornit. Když jsme dorazili k ní domů, čekalo na mě něco úžasného. Otevřeli jsme dveře klíčem a byli jsme ohromeni. Můj syn spal na postýlce v předsíni.
Matka má třípokojový byt a dítě nespalo na posteli, ale na staré postýlce v předsíni bez světla, i když jsem matku požádala, aby mu byla nablízku, protože by se mohl v noci vzbudit. Matka se s manželem dívá v kině na film. Vcházím dovnitř s hloupou otázkou na tváři. A víte co, ten pán měl na hlavě takovou korunu, že mi začal mít za zlé, že jsem k němu přišla bez ohlášení. U něj doma?
Měl jen pár děravých pantoflí a plesnivou mastičku a podlaha v jeho bytě právoplatně patřila mně. Řekla jsem mu to a varovala ho, že pokud můj syn dostane postýlku na chodbě, udělám totéž a zítra budu iniciovat výměnu bytu, abych získala svůj podíl. Vzali jsme chlapce s sebou, spal a nic necítil.
Druhý den jsem mluvil s jeho matkou, která zpívala jako slavík. Řekla, že neměli v úmyslu uspávat dítě na chodbě. Jen si tam hrál na postýlce a usnul. Ano, usnul v pyžamu na polštáři a prostěradle, které jsem přinesla, a já tomu hned uvěřila.
Manželovi je ta situace také nepříjemná, ale prosí mě, abych se nerozčilovala a nerozmazlovala lidi, protože oni asi všechno pochopili. Ale já se nechci uklidnit. Vezmu si, co je moje, a nechám je, ať si dělají, co chtějí. Jaké je přivítání nebo odpověď? Nebo se mýlím?
