S manželkou jsme byli velmi šťastní, když naše jediná dcera chtěla po svatbě žít s námi. Máme vlastní velký dům a zeťáka máme rádi, takže jsme se nemuseli stydět.
A naše dítě je po našem boku. Co víc potřebujeme? A zpráva o brzkém narození našeho vnoučete nás s manželkou učinila těmi nejšťastnějšími lidmi. Po prvním vnoučeti přišlo druhé a pak dvojčata.
Moje žena se musela vzdát své práce, protože náš Milan byl prostě holubník s dětmi. Ale dcera brzy řekla, že nezůstane povalečkou a chce jít do práce.
I v tom jsme dceru podporovali. Faktem ale je, že pro mou ženu bylo velmi obtížné starat se sama o čtyři chlapce. Musel jsem si brát práci domů, abych jí s něčím pomohl. Na konci dne jsme s ní přežívali jako citróny, někdy jsme měli při večeři zalepené oči.
Myslíte, že se po večerech starali o děti? Nic takového, dokonce i mytí nádobí po večeři zůstalo na mně nebo na mé ženě. Po “těžkém” dni v kanceláři si Milana chodila odpočinout na pohovku, ošívala se a nezapomněla si vzít notebook. Její žena dceři naznačovala a pak jí přímo říkala, že děti potřebují komunikovat s matkou.
Milka ji prostě odmítala. Nebylo to tím, že bychom stávkovali, takže jsme s manželkou dál dělali všechny domácí práce a starali se o děti. Až do jedné události, která nám otevřela oči před naší vlastní dcerou.
Toho dne si můj zeť zapomněl telefon z domova a potřeboval ho v práci. Popadla jsem telefon a běžela pro něj, a v tu chvíli mi přišla zpráva od dcery.
Měla jsem strach – co se stalo, že mi píše, protože jsme právě byly spolu. Otevřel jsem zprávu a cítil jsem se jako politý studenou vodou. Dcera se o nás ve zprávě vyjádřila velmi nelichotivě.
V první chvíli jsem si ani neuvědomil, že nás nazvala nacisty. O zbytku mlčím. Svému zeti ani manželce jsem nic neřekl. Sotva jsem se dočkal večera, u večeře jsem řekl, že už nehodlám tolerovat jejich přítomnost ve svém domě. Všichni byli v šoku. Dcera se jen postavila.
Moje žena se snažila zasáhnout a uklidnit situaci, ale já jsem řekl: “Tak dost! Špatně jsme dceru vychovali, když si poté, co nám sedla na hlavu, myslí, že jsme paraziti. No, parazity už nebudeme, ubrus je dobré řešení. Teď žijí s dohazovači.
Chudák žena musí spát v kuchyni, má byt, ne soukromý dům. Zpočátku se jí hodně stýskalo po vnoučatech, hlavně po manželce. Pak byla povolána zpět do práce a život se pomalu začal zlepšovat.
Moje žena trvá na tom, abych se s dcerou usmířil. Mně to nevadí, ale nejdřív se musí omluvit. Jinak není jiné východisko.
