Když jsem porodila dvě děti, myslela jsem si, že se o mě alespoň postarají ve stáří. Koneckonců jsem celý svůj život zasvětila výchově dcery a syna. A mýlila jsem se, protože teď, když jsem starší a potřebuji péči, protože se o sebe nedokážu postarat, nikdo z nich se mě nechtěl ujmout a postarat se o mě. A je velmi těžké vědět, že vás vaše děti nepotřebují… Vychovala jsem je sama. Manžel mi zemřel, když se nám narodil syn, a v té době jsme už vychovávali dceru. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních, aby měly všechno. Každému z nich jsem dala vzdělání. A ne jen tak ledajaké vzdělání, ale vysokoškolské.
Dcera vystudovala design a syn získal inženýrský titul. Oba mají dobrou práci. Dokud jsem byla zdravá, vždycky jsem jim s dětmi pomáhala. Mám dvě vnoučata: Mykhailo, syn mé dcery, a Andriusha, dítě mého syna. Vodil jsem kluky na kroužky a vyzvedával je ze školy.
Často se mnou zůstávali. Jednou jsem ale onemocněl přímo na ulici. Dali mě do nemocnice. Dcera mě za tu dobu navštívila jen jednou a syn mi stihl jen zavolat. Za týden mě propustili a řekli mi, abych se nepřetěžovala, ale pak mi děti přivezly vnoučata. A víte, jak to s nimi je: chtějí si hrát, vařit nebo mě vzít na hřiště. O dva měsíce později mi bylo ještě hůř. Požádala jsem syna, aby mě vozil na lékařské prohlídky, ale měl pořád moc práce, tak jsem si zavolala taxi. Řeknu vám: pro důchodce je to značný výdaj.
Čas plynul a jednoho dne jsem prostě nemohl vstát z postele. Zavolala jsem dceři, ale ta byla v práci a poradila mi, abych zavolala záchranku. Odvezli mě do nemocnice. Od té doby nejsem schopen sám chodit. Než mě propustili, v nemocnici mým dětem vysvětlili, že bych neměla zůstávat sama a že potřebuji péči.
Doma se dcera a syn dlouho dohadovali, kdo si mě vezme k sobě. Dcera argumentovala tím, že má malý byt a nemá pro mě samostatný pokoj. Syn jí neustoupil a odpověděl, že má sice velký byt, ale jeho žena čeká dítě a těžko bude souhlasit s tím, aby se k němu nastěhovala tchyně. Bylo mi tak smutno, že jsem celý život žila a nezasloužila si soucit svých dětí. Přerušila jsem je a řekla jim oběma, ať jdou!
Nechci vidět ani jednoho z nich! Sama si poradím naprosto dobře a nehodlám jim být na obtíž. A odešli. A já tam ležela a brečela do polštáře. Jak se to mohlo stát? Jak se z milovaných dětí stali sobci? Opravdu jsem je takhle vychovala? Celou noc jsem nemohla spát. A když přišlo ráno, byla jsem velmi sklíčená. Slyšela jsem, jak se otevírají domovní dveře, a měla jsem strach.
Ukázalo se, že děti včera odešly a byt byl celou noc zamčený. A já jsem nemohla vstát. Byla to sousedka z prvního patra, milá mladá žena, která vychovávala dceru sama. Chtěla mě navštívit.
Cítila jsem se tak špatně, že jsem jí všechno řekla. Nabídla mi pomoc, ale když mě nepotřebují vlastní děti, jak bych mohla přijmout pomoc od cizího člověka? Sousedka však byla asertivní. Přinesla mi jídlo a uvařila čaj. Od té doby se o mě tato svobodná matka stará a já jí dávám polovinu svého důchodu. Ona za ni nakupuje potraviny a vaří mi. Zbytek peněz utrácí za komunální služby a další potřeby pro domácnost.
Nyní je můj život zcela závislý na cizí osobě a mé vlastní děti se o matku nezajímají. Občas mi zavolají a uleví se jim, že se o mě má kdo postarat. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi na konci života dostane takové zrady, a to od mého syna a dcery. Vychovala jsem nevděčné děti.
