Nemyslel jsem si, že by se mi to mohlo stát. S manželem jsme na miminko čekali dlouho. A tady jsem byla v nemocnici, kde mi řekli, že se mi dítě narodí za 7,5 měsíce.
Domů jsem odcházela inspirovaná, šťastná. Přišel jsem domů a nikdo mě nepotkal. Můj manžel, jeho otec a matka seděli v kuchyni. O něčem se bavili.
“Kdy s ní skončíš?” zeptal se tchán mého muže. Vešla jsem dovnitř, seděli a kvůli něčemu se rozčilovali, tak jsem se rozhodla situaci rozptýlit: “Jsem těhotná! Gratuluji, mohla jsi to říct nejdřív mně a pak rodičům.” Na ničí tváři jsem neviděla žádnou radost.
Manželovi rodiče se zvedli a odešli s prosbou, aby se jejich syn zamyslel nad tím, co jsem v tu chvíli nechápala. A pak jsem viděla, jak manžel přijel s mými rodiči, aby mě vyzvedl ze sirotčince. A první, co tchán řekl, bylo: “Máš srážky, asi dobré…
Vrátíš mi je”. Cítil jsem se uražený, když jsem slyšel taková slova. Nasedl jsem do auta a odjel. Tyto rozhovory o mých srážkách neustávaly a manžel mi řekl: – “Dej mu to, on nepřestane. Víš, jsou to moje peníze a peníze mého dítěte.
Proč bych mu je měl vůbec dávat? Můj tchán to uslyšel a řekl: “Neměla bys být tak rozrušená, už dlouho hledáme pro našeho syna novou nevěstu.” “Dejte mi peníze, opravím si Žiguli, aspoň mi něco zbude pro vašeho syna.” – Na tvém autě mi nezáleží.
Pokud ho chcete opravit, udělejte to na vlastní náklady. Zapomeňte na mé sekretářky. Už s nimi nemluvím. Jsem unavená ze všeho toho času, který jsem strávila ve vlastním bytě snášením tak odporného přístupu ke mně a mému dítěti.
Nepracovala jsem pro to, abych dávala své poctivě vydělané peníze nějakému cizímu člověku! Který během mého těhotenství hledá novou nevěstu pro mého manžela. A nijak zvlášť se nestará o své vnouče.
