“Musím ale přiznat, že nedávno mě snoubenka naštvala, když mi řekla, že si po svatbě nevezme moje příjmení. Byl jsem si jistý, že jí to bylo jasné! Nevěřil bys, jaký důvod uvedla!”
Cítil jsem, že ona je ta pravá.
Možná to zní lehkovážně, ale Marta je žena mého života. Asi jsem ještě příliš mladý na taková prohlášení, protože je mi teprve 22 let, ale od chvíle, kdy jsem ji potkal, jsem cítil, že je to ta pravá. Marta je fantastická žena, která je o čtyři roky starší než já. Tento věkový rozdíl mi vůbec nevadí, ba právě naopak. Moji kamarádi byli trochu překvapení, když zjistili, že chodím se starší ženou, ale když ji poznali, okamžitě změnili názor. Takovou ženu nikde jinde nenajdete!
Velmi vážně o tom přemýšlím
Věděl jsem, že Marta čeká na další krok v našem vztahu a na nějaké prohlášení z mé strany. Pořád říkala, že biologické hodiny neúprosně tikají. Já sám mimochodem nechci ztrácet její čas a myslím na ni velmi vážně. Chci s ní založit rodinu – zplodit syna, postavit dům a zasadit strom. Přesně tak, jak mi to vždycky vštěpoval můj otec. Musím přiznat, že mou Martušku příliš nepobral, když řekla, že do kostela chodí jen občas. Neděle je pro něj svatý den a i během týdne se podle něj vždycky najde čas na mši. Já k tomu přistupuji uvolněněji, ale Martusia možná nebyla tak upřímná a trochu ho popichovala. V případě mého otce platí rčení, že čím méně toho víš, tím lépe se ti spí.
Kouzelné “ano”
Navzdory nesouhlasu mého svobodného otce jsem se rozhodl požádat Martu o ruku. Objednal jsem obrovskou kytici růží a v klenotnictví vybral ten nejkrásnější prsten. I když nebyl levný, neutratila jsem ani korunu. Moje Martuška si zaslouží to nejlepší! Když mě Martuška viděla klečet před sebou v parku, kde jsme se poprvé setkali, nedokázala skrýt své emoce. Okamžitě mi pošeptala kouzelné “ano”, díky čemuž jsem se cítil jako skutečný princ z pohádky. Snoubenka mi nechce vzít příjmení Svatba se blíží a blíží. Pozvánky rozdány, orchestr objednán, dokonce i oblek a šaty koupeny.
Musím však přiznat, že mě snoubenka nedávno zarazila prohlášením, že si po svatbě nevezme mé příjmení. Byl jsem si jistý, že je jí to jasné! Řekla, že naše příjmení jsou příliš dlouhá, obě končí na “-ski” a podle jejího názoru se k sobě nehodí. Když řekla, že jejich vpisování do určených kolonek v úředních dokumentech by pro ni bylo utrpením, měla jsem co dělat, abych jí nevyprskla smíchy přímo do obličeje. Co na to říct, otec mi to neodpustí! Nejenže ji nemá rád, ale rodinné jméno nebude mít žádnou kontinuitu, protože jsem jedináček. Nechce, nechce, je to její rozhodnutí, ale mám pocit, že táta bude pěkně naštvaný.
