Jako každá dobrá matka jsem chtěla, aby moje vlastní dcera byla šťastná a měla dobré manželství a samozřejmě upřímnou lásku, protože ta je nezbytná. Mně samotné to v osobním životě vůbec nevyšlo – s otcem své dcery jsem se rozvedla, když jí bylo pouhých pět let.
Pak jsem se znovu vdala, narodili se mi dva synové – dvojčata, ale život s druhým manželem také moc nefungoval, rozešli jsme se a pak se zase dali dohromady, když se manžel dal dohromady. Jsem z něj strašně unavená. A všichni žijeme ve dvoupokojovém bytě, ve stísněných podmínkách, s velmi malým prostorem.
Z mé dcery vyrostla opravdová krasavice a já věděla, že si najde prince. To není moc dobré rčení: “Nenarodit se krásná, narodit se šťastná”; dívka musí především dobře vypadat, a pak bude šťastná, ať už si o tom myslíte cokoli, ale je to pravda. O mou Julii se začal starat jeden kluk: byl pohledný a z bohaté rodiny. Jeho otec je vědec, kdysi učil na prestižní univerzitě a teď je z něj podnikatel. Rodina mého zetě má dům na venkově a je nádherný: vysoký, světlý, s upravenou zahradou, altánem, houpačkou a bazénem. Je tam dokonce i lázeň, přestože v domě je vířivka, sprcha a dva záchody.
Nikdy předtím jsem v takovém domě nebyl a moji přátelé a příbuzní nic podobného nemají, takže jsem to neměl kde vidět. Dohazovačka nebyla moc nadšená, že si její syn vybral mou dceru: říkala, že Julie nemá žádné vyšší vzdělání, že se vyučila jen kuchařkou, že její rodina není tak bohatá jako jejich a vůbec, že se jim naše rodina nevyrovná. Jak řekla svému synovi: “Ano, tvá nevěsta je krásná, ale co z toho? Je to jediná věc? “. Mimochodem, moje dcera je velmi dobrý člověk – je milá a skromná.
To je pro ženu také důležité, i když to není na první pohled vidět, ale je to velmi cítit. Každopádně zeť trval na svatbě, snoubenci se přihlásili na matrice a měli jsme svatbu. Ze své strany jsem snoubencům dal jen 3000 hřiven, protože víc jsem neměl, ale tchánovci investovali do restaurace a druhý den oslav uspořádali u sebe doma.
Tehdy, druhý den svatby, jsem uviděla tento dům: v prvním patře je obrovská kuchyně, koupelna, chodba, šatna a široký obývací pokoj, který sousedí s ložnicí mých rodičů. Ve druhém patře je hala, koupelna a dva velké samostatné pokoje: pro mého zetě a jeho mladšího bratra. A venku je široká terasa.
Byla jsem si jistá, že zeťův pokoj bude pro novomanžele. Ale velmi jsem se mýlil, nikoho to ani nenapadlo: vše se vyjasnilo až třetí den svatby, v neděli, kdy se sešel úzký okruh příbuzných nevěsty a ženicha. Ukázalo se, že pro novomanžele tu není místo, nejsou vítáni a nikdo ani nechtěl pomýšlet na to, že by tu bydleli.
Otec se rozhodl přestavět pokoj svého ženatého syna na svou pracovnu! Dovedete si představit, že byste kvůli kanceláři vyhodili děti? Na něco takového bych nikdy ani nepomyslel. Když jsem si všechno vyslechl, řekl jsem: “Kde teď budou žít naše děti? Je mi smutno, protože je nemám kam vzít: dvoupokojový byt s dvojčaty.”
“O manželovi jsem se ani nezmínila, na svatbě nebyl – už týden je mimo domov a já nevím, jestli se k němu vrátím, nebo ne. Ale stejně – dvoupokojový byt je pro dvě rodiny příliš malý a v domě dohazovače je spousta místa. Ale můj dohazovač to jednou řekl vážně a rozhodně: “A můj syn – pokud se oženil, ať všechny těžkosti překoná sám, ať začne budovat svůj rodinný život od nuly. A toho druhého nechám na svobodě, až se ožení! Je třeba, aby si děti samy vydělávaly na chleba.” A dohazovačka něco řekla svému muži, že je to správné, že by v domě neměly být dvě hospodyně, protože to není dobré. Takhle dopadají bohatí lidé. Jen ušetřili své metry v domě, to je vše. Ale je to jejich vlastní dítě.
Podívám se na novomanžele – oba mlčí a dívají se dolů. Říkám dohazovačům: “Nestyďte se, nejste chudí, žijete si dobře, máte dostatek. Děti teď nemají nic, ať se postaví na nohy, ať u vás chvíli bydlí, ať si pořídí aspoň vlastní bydlení na dluh, ať jdou, ať jim všichni společně pomůžeme!” Dcera se na mě podívá a řekne: “Drž hubu!
Ale já jsem nechtěla mlčet a začaly jsme se hádat. Dohazovačka se naštvala, odešla z terasy do svého pokoje a dohazovač pořád říkal něco o nezávislosti a dospělých. V důsledku toho mi dcera zavolala taxi a já jsem odjel. Jak se dalo čekat, do týdne si mladí lidé sbalili věci a našli si byt, který si pronajali za vlastní peníze.
Tchánovci, kteří jsou tak bohatí, jim nijak nepomáhají: zeť pracuje a moje Julie teď také pracuje v kantýně, platí účty, nájem a chtějí si vzít půjčku na auto. Je to pro ně těžké a já těm mladým vůbec nemůžu pomoct.
Takové bohaté lidi jsem nikdy neměl rád, nemám vůbec chuť s nimi komunikovat. Takhle jsem si život své dcery nepředstavovala. Můj zeť je hodný, to ano, ale teď žije v chudobě a moje dcera je s ním. Jak mohou být lidé tak chamtiví, když mají tolik peněz? Jak je to možné? Co mohu udělat, abych změnil život své dcery a zetě k lepšímu?
