Hned po svatbě jsme se s manželem rozhodli, že chceme děti. Manžel měl dobře placenou práci. Bydleli jsme v třípokojovém bytě, který koupil před svatbou. Uplynuly asi čtyři roky, ale já jsem stále nemohla otěhotnět. Pak jsem se rozhodla, že se musím objednat na kliniku a nechat se otestovat. Přišla jsem na schůzku a okamžitě jsem podstoupila všechny potřebné testy.
Bylo dobře, že se všechny mé obavy nepotvrdily. Rozplakala jsem se radostí, když mi lékař řekl: “Jste naprosto zdravá,” a pak dodal: “Ať přijde váš manžel na kontrolu. Když se manžel vrátil z práce, rozhodla jsem se s ním promluvit a všechno mu říct. Myslela jsem, že bude proti testování, ale souhlasil. Vzal si v práci volno a druhý den šel na kliniku. Domů se vrátil pozdě v noci. Vypadal dost špatně.
Když jsem se ho zeptal, proč mi nebere telefon, řekl, že mě nechce rozrušit. Lékař mu řekl, že nemůže mít děti. Jediným východiskem bylo podstoupit IVF, ale manžel tento zákrok odmítl. Nemohla jsem spát a v noci mě napadlo dítě adoptovat. Při snídani jsem o svém nápadu řekla manželovi a on řekl, že o tom musíme přemýšlet. Chtěli jsme adopci utajit, a tak jsme na půl roku opustili naše město.
Manžel pracoval jako programátor, takže mohl snadno pracovat z domova. Začali jsme připravovat všechny potřebné dokumenty k adopci. Když jsme dostali kladnou odpověď, byli jsme v sedmém nebi. Pak nám řekli, že pokud dojde k odmítnutí v porodnici, budou nás okamžitě informovat.
O měsíc později jsme se dočkali dlouho očekávaného telefonátu. Přivítali nás a řekli nám, že se můžeme přijít podívat na dítě. Neztratili jsme ani minutu. Měli jsme s manželem obavy, protože šlo o malé dítě. Přišla k nám sestra s dítětem. Sladce spal. Řekla, že za chvíli přinese další a že si můžeme vybrat. Odmítl jsem s tím, že si bereme tenhle. Byl to chlapec. Jemně se na mě podíval a začal mávat rukama.
Vzala jsem ho do náruče a objala ho. Jednoduše nedokážu popsat emoce, které jsem v tu chvíli cítila. Dítěti jsme dali jméno Bohdan. O týden později jsme se vrátili do rodného města jako plnohodnotná rodina.
Dostali jsme gratulace a dárky od příbuzných a přátel. Od té doby jsem se zcela ponořila do péče o děti. O víkendu jsme se rozhodli dítě odčinit: šla jsem za Bohdanem do pokoje a omdlela jsem. Manžel okamžitě zavolal záchranku. Byla jsem přijata k vyšetření. Manžel a jeho syn přišli do nemocnice se mnou. Později mu lékař řekl, že se nic neděje, že se to stává při toxikóze. “Jaká toxikóza?” zeptal se muž překvapeně. “Prostá toxikóza,” řekl lékař a odešel.
Pořádně jsem se pohádala s manželem. Začal mě obviňovat, že ho podvádím. Snažila jsem se ho ze všech sil přesvědčit, že jsem ho nepodvedla. Loni mi lékař řekl, že nikdy nebudu moci mít vlastní děti. Druhý den šel na stejnou kliniku, kde se dozvěděl zklamávající diagnózu, aby se nechal znovu vyšetřit. Když můj Viktor obdržel všechny výsledky, položil lékaři otázku: “Jak se to mohlo stát? “Tehdy jste mi řekl, že jsem neplodný.”
– Pane Viktore, potřebujeme několik dní na podrobné prostudování vašich testů. Můj manžel přišel domů s obrovskou kyticí růží a zlatým prstenem. Omluvil se mi, že mi zpočátku nevěřil. Usmířili jsme se a po osmi měsících se nám narodila dcera Diana. O šest měsíců později byl můj manžel objednán na další vyšetření, aby se ujistil, že se mu daří dobře. Nyní je naší dceři 1,5 roku a synovi budou brzy tři roky.
Čekáme třetí dítě, i když toto těhotenství je pro mě dost náročné. Na klinice nám řekli, že nejsme první, kdo adoptoval dítě, a že takový zázrak se stal až potom! Líbil se vám ten příběh?
