Koupili jsme dům ve vesnici. Prodávali ho mladí manželé, kteří říkali, že jejich rodiče stokorunu nepotřebují a že jim před rokem zemřela babička. Po její smrti do domu nikdo nepřišel, ale oni ho přišli prodat.
Zeptali jsme se jich, jestli si hodlají věci odvézt. Odpověděli: Odpověděli: “K čemu nám je tento odpad, ikony jsme si vzali a zbytek můžete vyhodit.”
“Proč si to nevyfotili?” podíval se muž na stěny, kde zářily čtverce ikon. Ženy, muži i děti se dívali na zdi vesnického domu. Rádi zdobili stěny obrázky. Vzpomínám si, jak jsem přišla k babičce domů a uviděla novou zarámovanou fotku mě a mé sestry. “Ráno se probudím, ukloním se rodičům, políbím manžela, usměju se na děti a mrknu na tebe – a den začíná”.
Když babička zemřela, přidali jsme její fotku na zeď a teď, když přijedeme na vesnici (které se začalo říkat dača), vždycky ráno babičku políbíme. A zdá se nám, že dům hned voní koláči a čerstvým mlékem. Dědečka jsme nikdy neviděli, zemřel za války, ale jeho fotka visí uprostřed, babička nám o něm hodně vyprávěla a my se na tu fotku dívali a zdálo se nám, že dědeček sedí s námi, ale zvláštní bylo, že on byl mladý a babička už stará.
A teď visí její fotka vedle té jeho. Pro mě jsou tyhle vybledlé fotky tak vzácné, že kdybych si mohl vybrat, co si vezmu, určitě bych si je vzal. A tady nejenže zůstaly osamocené na zdi a v albech, ale byly cynicky odepsány jako odpad.
Poté, co jsme je koupili, jsme začali uklízet a víte, ruka se mi nezvedla, abych vyhodila věci této ženy, která žila pro své děti a vnoučata, ale oni ji prostě opustili Jak to vím? Psala jim dopisy. Zpočátku je psala a posílala bez odpovědi.
Pak je přestala posílat a tři úhledné hromádky lásky a náklonnosti zůstaly v prádelníku. Bohužel jsme si je přečetli a já pochopil, proč je neposílala. Bála se, že se ztratí, a tady byly v bezpečí, myslela si, že si je přečtou až po její smrti.
A dopisy obsahovaly celý příběh, o letech jejího života za války, o jejích rodičích a prarodičích – vyprávěla, co jí vyprávěla babička, aby rodinné hodnoty nevymřely, aby si je pamatovali. “Jak můžeš něco takového vyhodit?” nadhodil můj muž se slzami v očích: “Něco takového přece nemůžeš vyhodit.” “A co?” zeptala jsem se. “Myslíš, že jsou lepší než vnoučata?” “Nikdy nepřišli na návštěvu,” řekl můj muž s pochybnostmi. “Možná jsou staří, možná jsou nezletilí, možná jsou…..
Zavolám jim a zeptám se. Přes vnoučata jsme zjistili telefonní číslo a uslyšeli veselý ženský hlas: “Vyhoďte to všechno! Posílala nám ty dopisy v balíčcích, naposledy jsme je ani nečetli! Neměla tam co dělat, tak se bavilaMuž ani neposlouchal, položil telefon. Řekl: “Kdyby teď stála vedle mě, uškrtil bych ji!” “Víš co, jsi spisovatel, tak ty dopisy přelož do příběhů…
Ukážou je později…” “Jo, takové knížky určitě ani nečtou!” hihňal se můj muž: “Ale já za těmi lidmi zajdu, dostanu od nich písemný souhlas.” A šel a nechal všechno notářsky ověřit. Mezitím jsem se dostal do metra. Víte, ve venkovských domech se sestupuje do podzemí přímo z domu a je to tam super, jako ve sklepě. A tam jsou sklenice s okurkami a marmeládou a na každé sklenici kartička s vybledlým nápisem: “Váňovy oblíbené hrušky”
– Váňa zemřel před deseti lety a sklenice se nikdy nehodila; “Lišky pro Sluníčko”; “Nakládané okurky pro Anatolije”; “Divoké maliny pro Sašenku”. P.S. Anna Lukianivna měla celkem šest dětí Všechny zemřely před ní (většinou při nehodách), až na poslední, zesnulou dceru, která všechno vyhodila do koše A maminka čekala, až přijdou děti s vnoučaty, pečlivě zavařovala sklenice, láskyplně je podepisovala Poslední sklenice s houbami byly datovány loni; tehdy jí bylo 93 let. 93 let! Chodila do lesa sbírat houby a lesní plody pro svá vnoučata! A oni
