S manželem jsme porodili a vychovali čtyři děti: dva syny a dvě dcery. Všichni dosáhli vyššího vzdělání. Dnes žijí každý ve své vlastní rodině. Máme mnoho vnoučat. Naše dcery nás navštěvují, volají nám, pomáhají nám. Ale pro naše syny jako bychom nikdy neexistovali. Zapomněli na nás.
Synové volají, vnoučata volají. A synové si nejspíš myslí, že když jejich žena nebo syn zavolali mamince, zeptali se na její zdraví a poblahopřáli jí k Vánocům, tak už se o ni sami nemusí starat. Ale my o nich prostě chceme slyšet. Aspoň někdy. Snažíme se jim zavolat sami, ale marně. Je jasné, že kluci mají své vlastní problémy.
Ale mají dcery méně problémů? Ale naše dcery si na nás čas najdou. Náš věk a zdravotní stav nám nedovolují řešit naše problémy zcela samostatně. Někdy potřebujeme pomoc. Když jsem potřebovala opravit střechu, musela jsem se obrátit na cizí lidi a moji synové mi nepřišli na pomoc. Když můj manžel potřeboval pomoci s alkoholem, zeť ho vzal do obchodů s alkoholem a dcery mu se vším pomohly.
Synové se omezili na telefonování… Před rokem a půl se nejstarší dcera sama stala HIV pozitivní v důsledku nehody. Nyní sama potřebuje pomoc. Mladší dcera se o nás starala.
Před půl rokem ale přišla o práci a odjela pracovat do Evropy. A my, dva staří lidé, jsme zůstali bez střechy nad hlavou. Nemáme sílu jít si koupit léky do lékárny. Náš důchod sotva stačí na živobytí, takže si nemůžeme najmout pečovatelku. Moje nejstarší snacha navrhla, abychom prodali dům a přestěhovali se do pečovatelského domu. Podmínky jsou tam dobré a mají potřebnou lékařskou péči.
Částka získaná z prodeje domu bude stačit na zaplacení bytu v pečovatelském domě. A pokud to nebude stačit, přispěje mi snacha dalšími penězi. Myšlenka sama o sobě není špatná. Škoda jen, že nás žádný ze synů nepozval, abychom s nimi bydleli.