S rodiči své ženy mám velmi blízký vztah. Myslím, že je to proto, že své rodiče vídám jen zřídka, žijí daleko a velmi mi chybí. Všechny rodinné svátky trávíme společně a často se k nim vracíme na víkend. Před rokem však tchán zemřel. Kvůli stresu, který tchyně prožívala, měla problémy se srdcem. Pak jí selhala jedna noha.
Dlouho jsme ji léčili, ale teď už bude navždy na vozíku. Moje žena Luba měla o maminku velký strach, a tak se k ní nastěhovala, aby jí se vším pomohla. Bylo mi manželky líto, věnovala matce všechen svůj čas a byla velmi unavená. Naše rodina byla bez ní zoufalá, děti plakaly. Nabídli jsme tchyni, aby se nastěhovala do našeho bytu a celá rodina mohla žít pohromadě, ale odmítla. Museli jsme žít s ní a dětmi.
Uvědomil jsem si, jak je moje žena z matky unavená, a tak jsem začal přebírat domácí povinnosti. Často jsem vařil večeře, myl nádobí a snažil se manželce vyhovět. Jednou jsem si zapomněl doma doklady a musel jsem se vrátit. Doma nikdo nebyl, možná šla do obchodu. Místo toho jsem slyšela, jak tchyně s někým telefonuje.Nevím, kdo to byl, ale to, co jsem slyšela, mě překvapilo: – Nechápu, proč se ke mně nastěhovali, pořád mě jen otravují.
Švagr je tak otravný se svým notebookem, buší do kláves, že mě z toho bolí hlava. Děti zlobí, křičí, utíkají do mého pokoje. Chci žít sama. Pak bych nemohla chodit do práce. Počkal jsem na svou ženu a společně jsme začali balit.
Večer jsme se přestěhovali z domu mé tchyně do našeho. Pak už jsme spolu nekomunikovali: ani jsem to od ní nečekal. Nakonec jsme jí chtěli jen pomoci.