Po svatbě s Paulem jsme začali bydlet v bytě mé matky. Paša k nám jezdil z vesnice a bydlel tam v pronajatém bytě. Matčin byt byl třípokojový, takže by se tam všichni vešli.
A moje matka je velmi přátelský a přizpůsobivý člověk, takže jsem nepochyboval, že si budeme rozumět. Ne hned, ale všimla jsem si, že se mámino chování s jeho přestěhováním změnilo. Začala čím dál méně opouštět pokoj. “Mami, vadí ti nějak Pašova přítomnost?
Máma nad tím mávla rukou a řekla, že je všechno v pořádku. Myslela jsem si, že je jen zmatená a časem si zvykne. Jednoho dne jsem přišla po práci domů dřív a uslyšela jsem z našeho bytu spoustu kroků.
“Taťáno Petrovno, už stokrát jsem ti říkal, abys přestala při chůzi třást nohama, je to otravné! A jez ve svém pokoji, neumíš pořádně jíst, vždycky všechno vyleješ!
Prudce jsem vešla do bytu. Máma seděla na gauči schoulená do klubíčka a Paša nad ní stál jako velký kůň. Jakmile ho uviděla, byl jako plachta.
“Seber si věci,” řekla jsem chladně, “jsi úplně blbá, jak můžeš mluvit s mojí mámou, když bydlíš v jejím domě? Snažil se ospravedlnit, mlel pořád dokola, ale já ho neposlouchala a začala si sbírat věci.
