Vzali jsme se hned po vysoké škole. Měl jsem dva syny, kteří jsou dnes již dospělí a každý má svou vlastní rodinu. Až když byly děti malé, všimla jsem si, že se můj manžel rozhlíží po jiných ženách. Později jsem si uvědomila, že je to přirozený muž, kterému pohlaví nechybí.
Když děti vyrostly a samy vystudovaly, stali jsme se s manželem pro sebe úplně cizími lidmi. Dál jsem snášela jeho avantýry jen kvůli dětem, abych jim neublížila. Ale když se z nich stali dospělí, uvědomila jsem si, že mě nic nedrží zpátky. Požádala jsem o rozvod přímo svého manžela.
Sdíleli jsme spolu byt a rozešli se. Žila jsem v klidu sama. Někdy jsem si vzpomněla na svého manžela, se kterým jsme spolu žili tolik let.
Ale mrzelo mě, že si na mě o Vánocích nevzpomněl, nezavolal mi ani nenapsal. Udržoval kontakt jen se svými syny. Ale děti pochopily, že s ním stále nemám nic společného, a tak se snažily o otci nemluvit. Uplynulo dvanáct let, když najednou někdo zaklepal na dveře.
Otevřel jsem ji a… okamžitě zatajil dech. Na prahu stál muž. Za tu dobu hodně zestárl. Bylo vidět, že se necítí dobře, že jeho zdraví už není, co bývalo. Chvíli jsme tam mlčky stáli a pak jsem ho pustil dovnitř.
Zpočátku se rozhovor vůbec nevyvíjel dobře. Bylo v něm tolik nevyřčených slov a teď jsme si nemohli nic říct. Po druhém šálku čaje se muž konečně rozpovídal o svém životě. Neměl žádnou stabilitu. Moc pil, jeho zdraví bylo špatné, neměl kam jít a navrhl, abychom se znovu setkali. Začal mě prosit o odpuštění za všechny ty roky a zradu v mládí. Ani nevím, co mám dělat.
Jednak jsme spolu dvanáct let nemluvili, ani mi nezavolal, neprojevil o mě zájem.
Ale možná se jen rozhodl dát mi šanci začít nový život bez minulosti… Na druhou stranu je to nemocný člověk a není mi cizí. Prožila jsem s ním ty nejlepší roky, je to otec mých dětí, moje první a poslední láska. Ještě jsem mu nedala definitivní odpověď, řekla jsem, že si to promyslím. Teď zvažuji všechna pro a proti.
