Nebylo to daleko od domova. Na křižovatce odbočil doleva a jel asi deset minut po polní cestě. Zahnul za roh, dojel ke křižovatce a vyděsil ho ostrý zvuk klaksonu, vzdálená světla a skřípění brzd. – “Kde se tu vzal ten náklaďák, vždyť tu nikdo nebyl? Nákladní auto se řítilo kolem. Roman zpomalil a zastavil u krajnice.
Ruce se mu třásly. Ještě vteřina a jeho šťastný život mohl skončit. Podíval se na sebe do zrcátka. – “Proč jsem vůbec sedal za volant, když jsem se opil? Taky jsem se hádal s Oksanou, která schovala klíčky od auta.
Je pravda, co se říká, že čtyřicítka se neslaví. I když já jsem neslavil. Jen jsem si dal skleničku bílého vína, abych se povzbudil. Na pravé straně zrcadla je ikona. Oksana ji tam dala pro štěstí, aby se nic nestalo. Ikona zářila v blikajících světlech. Roman se podíval na ikonu a pokřižoval se.
Nikdy předtím neznal modlitbu, a tak se jen zamyslel: -“Pane, děkuji ti, že mě necháváš žít! Byla to moje chyba, odpusť mi, Pane! Domů jel pomalu, opatrně. Postavil jsem auto do garáže. -Dojel jsi? Co děláš?” Oksana vyšla jen v županu. Jezdíš jako veselý! No tak, Romane, co je s tebou? Roman pokrčil rameny – nevěděl. Opravdu nevěděl, co s ním je. Zdá se, že má všechno. Manželku, syna Oležíka, firmu, peníze, velký dům.
Ale něco důležitého mu chybí. Nějaká stará radost. Jako by byl najednou zmatený, zastavil se na křižovatce a nevěděl, co dál. V noci se mi zdálo o úplných nesmyslech. Nejdřív se houpal strop. Pak se místnost zvětšila, stala se obrovskou. Podíval jsem se zblízka a uviděl jsem starého muže s dlouhými vousy, jak sedí na židli u vzdálené stěny. Vypadal tak podobně jako někdo jiný, ale nemohl jsem si vzpomenout. – “Tak co, Romane, proč jsi tak nešťastný?” zeptal se mě stařec. “Pro co žiješ, v co věříš? Roman nevěděl, co má říct.
Pomyslel si: “Žiju normální život, všechno je v pořádku. Miluji svou ženu a syna. Mám psa, ale v co věřím? Věřím v peníze a ve vlastní síly. Nevím, v co jiného bych měl věřit. Jen s penězi a silou se vám může v životě dařit. To mi pomohlo. Teď to však z nějakého důvodu pomáhat přestalo. A dědeček slyšel jeho myšlenky a zavrtěl hlavou: “Vypadáš jako dobrý člověk, ale nic nevidíš.
“Je čas splatit dluhy… Splať je. Pak se budeš cítit lépe… A pak se dědeček začal od Romana vzdalovat. Dál a dál a dál. Roman se ho chtěl jen zeptat, co má vrátit. Když dědeček zmizel, sen se rozplynul a Roman se náhle probudil. Hlava ho bolela od včerejška.
Vstal, šel do kuchyně, otevřel mrazák a vytáhl bílý. Nalil si ji, přivoněl k ní a vylil ji do dřezu. – “Romane,” Oksana stála ve dveřích, “co se děje? Nikdy jsi na takové věci nebyl, co se děje? Omlouvám se, jestli jsem tě včera urazil. Kde je ten pes?
Pojď sem, kámo! Omlouvám se, omlouvám se!
Vidíš, omlouvám se ti. Oksano, nalej mi prosím kafe, musím jít do práce. Roman měl vlastní firmu na stavbu domů. Přišel do kanceláře a zavolal hlavní účetní: -Margarito Ivanovno, potřebuji kompletní zprávu o smlouvách s dodavateli a zhotoviteli. Máme nějaké dluhy?” -Romane Jurjeviči, samozřejmě že ne, všechny práce byly zaplacené předem. Připravím podklady a přinesu vám je. -Dobře, Margarito Ivanovno, -Roman se posadil a začal přemýšlet, o jakých dluzích mu dědeček vyprávěl ve snu. Ale na nic si nemohl vzpomenout.
Vzpomněl si, jak začal před mnoha lety. Vzpomněl si na svou bývalou účetní Ljubov Vasilovnu. Hodně ho naučila o vedení podniku. A předák Grigorij Pavlovič byl skvělý chlap. A konstruktér byl taky dobrý. Všichni už jsou dávno v důchodu, protože mu pomohli pozvednout podnikání. Kde teď žijí? Pak si to rozmyslel, vzpomněl si na svou tetu z matčiny strany, Marii Vasiljevnu.
Celé dětství k ní jezdil na léto. Měla ho neskutečně ráda – vlastní vnoučata neměla a její dcera žila ve městě. A Maria Vasiljevna ho hlídala, když byl ještě malý. Krmila ho a utěšovala. Dokonce zapřáhla dřevěného koně a nemohla se mu zavděčit, milovala Romčika, dělala pro něj všechno. Nevynadala mu, že si v noci pod peřinou čte knížky s baterkou.
A když se Romčik poprvé zamiloval, svěřil se se svými nejniternějšími myšlenkami jí, své milované babičce Marii Vasiljevně. Tak takhle to dopadá! To znamená, že všichni tito lidé ho vedli a pomáhali mu, a pak zestárli a on jako by si jejich nepřítomnosti nevšiml. Právě o tom mluvil ve svém snu stařec s plnovousem.
Tomu je třeba se odvděčit. Roman Jurjevič zavolal personalistce a požádal ji, aby zjistila, kde jsou nyní jeho bývalí zaměstnanci. Vyjmenoval lidi, kteří ho zajímali, a zeptal se, jestli jsou ještě naživu. Zanedlouho personalistka přinesla potvrzení se všemi adresami. Všichni byli naživu. Pak Roman Jurijovyč zavolal své matce.
Řekl, že se chystám na návštěvu, jako obvykle. Co koupit, jako můj otec. A pak se opatrně vyptával na babičku, na Marii Vasylivnu. Bála jsem se, že mu v jeho předchozí lhostejnosti možná něco uniklo. Třeba mu matka řekla, že babička zemřela. Často mluví o té či oné příbuzné, ale Roman má vždycky uši nastražené. – “Říkal jsem ti, že Marie Vasylivna je slabá. Stará se o ni dcera, ale dcera je sama slabá.
Rozvedla se s manželem a vrátila se k matce. Romanovi Jurijovyčovi zrudly uši i tváře. Jak mohl žít, aniž by skutečně něco viděl nebo slyšel! Je dobře, že ho teď nikdo nevidí. Jen v dětství se tak styděl, když podvedl svou babičku Marii Vasiljevnu. A pak si uvědomil, že ona to uhodla, ale z lásky k němu mlčela… Roman Jurijovyč přišel domů a zavolal manželce. – “Oksano, chci se s tebou poradit…
Řekl jí všechno, co měl v plánu. Vypadala překvapeně, pak manžela objala. – “Máš dobré myšlenky. Nejdřív šel k Ljubov Vasiljevně domů. Otevřela dveře, byla ráda, že ho vidí, a trochu zažertovala:
-“Romane Jurijoviči, opravdu si na mě pamatuješ? Tak se posaď, povídej mi o tom, naliju ti čaje. Usmál se: -“Nikdy jsem nezapomněl, Ljubov Vasiljevno, vždycky jsem vzpomínal s vděčností. Ale teprve teď jsem si vzpomněl, že vás navštívím. Děkuji ti za všechno, co jsi mě naučila. Právě jsem si spočítal, co jste v posledních letech udělala, a vydělali jsme hodně.
Přinesl jsem vám prémii, moc vám děkuji! Vytáhl tlustou obálku a položil ji na stůl. – “Potěšil jsi mě, Romane, potěšil jsi mě. Udělal jsi mi radost svou návštěvou a odměna mi bude velkou pomocí v důchodu. Roman Jurijovyč slíbil, že přijde znovu. Vyšel ven a s úsměvem odcházel. Jako by se na něj přenesla radost Ljubov Vasylivny. Pak navštívil Hryhorije Pavlovyče, bývalého předáka, a Valerije Ivanovyče, projektanta. Poděkoval mi a předal mi v obálce cenu.
Slovo od slova se ukázalo, že Valerij Ivanovyč má projekt na stavbu domů pro chudé. Dům je levný, ale krásný. Probíral jsem to s nimi a rozhodli jsme se, že začneme novou sérii. Pomáhali bychom chudým lidem kupovat domy a částečně je sponzorovali z firmy. Mužům se rozzářily oči, protože ještě nebyli staří, mohli pomáhat v dobré věci a byli rádi, že jejich zkušenosti jsou užitečné! Roman se vrátil domů v dobré náladě.
Jeho žena ho už dlouho neviděla tak nadšeného. Sedli si k večeři a Roman jí řekl: “Teď, Oksano, přijde to nejtěžší. Podpoříš mě a půjdeš se mnou? Už dlouho jsem tě chtěl představit tvé milované babičce Marii Vasiljevně.
Ale vidíš, moje duše se zatvrdila, zapomněla jsem, jak se žije. Celá rodina nastoupila do auta, dokonce i pes. Do vesnice je to daleko, asi čtyři hodiny jízdy. Nejdřív jsme jeli po dálnici, pak jsme sjeli z dálnice, cesta je úzká a po obou stranách jsou pole. Tak přijeli. Roman zastavil auto u malého domku. Nějaká žena nesla po schodech letní vodu ze studny a šlo jí to ztěžka. Bylo zřejmé, že je to babiččina dcera. Zaklepali na branku.
– “Dobrý den, bydlí tady Marie Vasylivna? Žena přišla a otevřela branku. “Přijel jsem k babičce, Marii Vasylivně, na návštěvu před létem,” řekl Roman, “jsem Romčik, syn Taťány Andrijevny. A ty jsi určitě její dcera? Stará žena vykoukla z domu. Podívala se na Romana a spráskla ruce.
– “Romčiku, jsi to opravdu ty?” řekla stařena. Roman se na ni také podíval a ztuhl… -Babičko Marie, ahoj, to jsem já, přišel jsem, – zamumlal nesouvisle, chtěl ji obejmout a políbit, ale byla příliš malá. Zmateně se sehnul a vrhl se jí k nohám.
– “Nehádej se, babičko Marie,” prosil ji, “nehádej se, to jsem já, Romčík, teď za tebou budeme chodit často. A ona ho hladila po hlavě a tiše plakala. Roman Jurijovič chtěl babičce postavit nový dům, ale ona nechtěla měnit zdi svého domu za novostavbu. A tak se pustil do opravy, zateplil ji, nově zastřešil a dal nové rámy, aby odpovídaly těm starým. Na dvoře vyvrtal studnu a přivedl do domu vodu.
Zachoval jsem to, co babička chtěla, a aktualizoval to, s čím souhlasila. Dům se rozzářil novými okny a teplem z těch starých. Roman chtěl pozvat babičku a její dceru Katerynu k sobě, ale odmítly. Není dobrý nápad měnit ve stáří domov a způsob života. Rozhodli se tedy, že je Roman s rodinou bude častěji navštěvovat. A v létě u nich Oksana s Oležykem bydleli…
…Na podzim Roman s Oksanou odjížděli od domu babičky Marie Vasylivny. Roman zastavil auto, vystoupil a nadechl se podzimního vzduchu. Průzračný, s vůní shnilé trávy a polního kvítí. Jak dobře se žije, když je na stole chleba a když duše tvých blízkých hřeje teplo slunce a jejich oči jsou plné radosti a štěstí. Roman nasedl zpět do auta, sedl za volant a otočil se ke své milé: – “Dokážeš si představit, že jsem si konečně uvědomil, že jenom tím, že uděláš druhé o něco šťastnějšími, se můžeš stát nejšťastnějším a znovu pocítit chuť života…
