Mám dvě dcery a nedávno jsem je obě požádala, aby se odstěhovaly. Spolu s jejich druhými polovičkami a jejich problémy. Protože už mě nebavilo je tahat všechny samotné. Manžela nemám, holky přišly o otce v 16 a 11 letech, takže už mám života dost. Pomohl mi někdo? Ne! Moje dcery vyrostly a šly do školy.
Nejstarší je na vysoké škole a nejmladší loni odmaturovala. “Myslíš, že jsem si odpočinula?” “Mami,” řekla nejstarší Nina před šesti lety, “tohle je Vadik, budeme se brát. Můžeme u tebe chvíli bydlet? Předtím dcery bydlely v jednom pokoji a já ve druhém.
Ale s příchodem “dočasného” nájemníka jménem Vadik jsem se musela přestěhovat k mladší dceři. “Nemáme peníze,” pokrčila dcera rameny na můj návrh. “Šetříme na byt, já jsem v dekretu a dítě je malé.
Mami, ty jsi moje máma, pomoz mi! A šest let jsem pomáhala, jak jsem mohla. Natálie, mladší dcera, se děsila, že Nina bude muset odejít. Je jedno kam, říkala, že Vadym musí jít s vypětím všech sil. Nina se schovávala za dítě a za to, že svět není pro všechny jednoduchý. “Kdo nechal nádobí v kuchyni ve dřezu?” Nina vyhrkla: “Právě jsem ho umyla!
“Ráno jsem po všech uklidila,” odpověděla jí sestra, “teď po mně uklidíš ty! Snažila jsem se je usmířit, snažila jsem se rozdělit povinnosti, ale marně: “To tvůj manžel tam hodil ten kýbl! To tvůj syn ho vylil, ty ho zametej!” – “Já jsem chlap, nemusím vynášet odpadky za celý tábor!” – “To je dítě! To se těžko sbírá, ne?”
Nina a její manžel nebyli schopni za tři roky našetřit na internetové připojení. “Dostávala jsem málo a nepravidelně peněz na živobytí: neměla jsem na účtu žádné peníze. Moje trápení skončilo jednoho večera. Přišla jsem domů z práce a Nataša seděla v kuchyni s nějakým mladíkem.
– “To je Dima, je z jiného města, brzy se vezmeme, ale zatím budeme bydlet tady.”
– Kde? – “No, tady,” rozkládá dcera rukama a abstraktně kreslí půl oválu, “brzy budeš mít vnuka nebo vnučku.” – “Budete bydlet v kuchyni?” upřesňuji a snažím se zůstat klidná. “Nám by to nevadilo,” říká Natálie, ale Vadim Ninkin je zvyklý běhat v noci k ledničce. A my jsme mladý pár. S tebou v pokoji to pro nás taky nepřipadá v úvahu. A mlčí a čeká, až to navrhnu sama: Bydlete, kde chcete, a já budu v kuchyni, jste mladí, potřebujete mě.
“Dávám vám všem dva týdny,” oznámil jsem Natálii a Nině, “abyste se poohlédli po možnostech, sbalili si věci a odstěhovali se.” “Jak to?” Nina nechápala: “Kam? Jsem tady registrovaná, tohle je můj domov. No a co, Vadim není přihlášený a dítě je přihlášené u tchyně!
Nech Natalii jít. Řekla jsem jí, že jí byt dám, když ho dcery odmítnou opustit.
Jsem unavená, už mě nebaví dělat všem služku. Splnila jsem svou povinnost: vychovala jsem dcery a dala jim vzdělání.” – Už nikdy neuvidíš svého vnuka, slyšíš?
– A až se stanu matkou, nepozvu tě! Všechny jsi obvinila, teď budeš žít v chóru! Co jsi to za matku? Všichni odešli z mého domu. Nikdo z nich se mnou nemluví. Ani příbuzní mi nevolají. Možná nejsem svatá, ale ve chvíli, kdy se za nimi zavřely dveře, jsem se stala jedním z nejšťastnějších lidí na světě. Něco mi říká, že na stará kolena by mě dcery vystěhovaly ne do kuchyně, ale ještě dál. Ale to je jen spekulace.
