S manželem jsme porodili a vychovali čtyři děti: dva syny a dvě dcery. Všichni získali vysokoškolské vzdělání. Dnes žije každý z nich se svou vlastní rodinou. Máme mnoho vnoučat. Naše dcery nás navštěvují, volají nám, pomáhají nám. Ale pro naše syny jako bychom nikdy neexistovali.
Zapomněli na nás. Volají snachy, volají vnoučata. A synové si nejspíš myslí, že když jejich žena nebo syn zavolali jejich matce, zeptali se na její zdraví a poblahopřáli jí k svátku, nemusí se o ni už sami starat. Ale my o nich prostě chceme slyšet. Alespoň někdy. Snažíme se jim zavolat sami, ale marně. Je jasné, že kluci mají své vlastní problémy.
Ale mají dcery méně problémů? Ale dcery si na nás čas najdou. Náš věk a zdravotní stav nám nedovolují řešit naše problémy zcela samostatně. Někdy potřebujeme pomoc.
Když jsem potřebovala opravit střechu, musela jsem se obrátit na někoho zvenčí a synové mi na pomoc nepřišli. Když můj manžel potřeboval pomoc s alkoholem, zeť ho vzal do obchodů s alkoholem a dcery mu se vším pomohly. Synové se omezili na telefonování…
Před rokem a půl se nejstarší dcera sama stala v důsledku nehody HIV pozitivní. Nyní sama potřebuje pomoc. Mladší dcera se o nás postarala.
Před půl rokem ale přišla o práci a odjela pracovat do Evropy.
A my, dva staří muži, jsme zůstali bez toho, aby se o nás někdo postaral. Nemáme sílu jít si koupit léky do lékárny. Náš důchod sotva stačí na živobytí, takže si nemůžeme najmout pečovatelku. Moje nejstarší snacha navrhla, abychom prodali dům a přestěhovali se do domova důchodců. Podmínky tam jsou dobré a mají potřebnou lékařskou péči.
Částka získaná z prodeje domu stačí na zaplacení bydlení v domově důchodců. A pokud to nebude stačit, přidá snacha další peníze. Myšlenka sama o sobě není špatná. Škoda jen, že nás žádný ze synů nepozval, abychom s nimi bydleli.
