Pozdě odpoledne přinesli Irině dítě. Měl na sobě několik plen a plínek a trvalo několik minut, než ho přebalili poté, co je lékaři nechali o samotě. Irina jemně tahala za konce plenek, bála se, aby dítěti nezpůsobila nepohodlí. Konečně spatřila jeho drobné růžové tělíčko.
Z nějakého důvodu čekala, že její syn bude větší… klidně spal. Irina ho pohladila po bříšku a nožičkách, které měl vystrčené z plenky. Pak zavřela oči, naklonila se nad něj a vdechovala jeho vůni. Snila o té chvíli, kdy pozná synovu vůni a on se okamžitě stane jejím vlastním.
Ale to se nestalo. Dítě nevonělo tak, jak si Irina představovala. Okamžitě si uvědomila, že dítě patří někomu jinému, že je pěstounka. Chtěla odejít a na oddělení se už nevrátit. Irina se vzpamatovala a pomyslela si, že dítě potřebuje pomoc a péči, že na přijetí dítěte do rodiny čekala dlouhé dva roky.
V hlavě se jí honilo všechno možné, jen ne pocit mateřství. Nemocniční oddělení jí připadalo nepříjemné a chladné. Irina rychle zabalila dítě do plenek a zavolala sestru. Službu konající sestra přinesla láhev s mlékem a chlapeček v jejím náručí se probudil a díval se na ně, zatím se nedokázal na nic konkrétního soustředit.
Nicméně vůně mléka ho přiměla vzít dudlík do úst a lačně sát, čímž láhev vyprázdnil. Iryna se snažila nepředat dítě sestře a odejít. Ale její syn, který toho měl dost, náhle usnul, aniž by dudlík pustil.
Sestra dudlík opatrně vyndala a odešla, přičemž Irině poradila, aby dítě chvíli držela ve vzpřímené poloze. když k sobě Irina přiložila malé tělíčko, vyklouzla jí z pleny ručička a sklouzla jí na rameno. Bylo velmi jemné a teplé. Začalo jí být teplo a pocit strachu a nespokojenosti zmizel. Stala se matkou a její syn jí klidně spal v náručí.