Nikdy by mě nenapadlo, že se mi to stane. Je to příběh jako z filmu. Zradili mě dva z mých nejbližších lidí. Člověk by řekl, že můj manžel a blízký přítel, ale ne, je to ještě horší.
Můj manžel a moje vlastní dcera. Byla jsem dvakrát vdaná. Můj první manžel byl Roman. Zpočátku bylo všechno v pořádku, ale později jsme si uvědomili, že jsme si cizí. V té době byly mé dceři už čtyři roky. Nechtěli jsme spolu žít jen kvůli tomu, “co tomu řeknou lidi?” a být nešťastní, že spolu zůstáváme kvůli dceři, a tak jsme se správně rozhodli rozvést. Pomáhal mi s dcerou. Teď jsme přátelé, znám jeho ženu a jsme kamarádi.
Volodymyr se stal mým druhým manželem. Když jsme se brali, bylo mé dceři dvanáct let. Hned si padli do oka. Manžel jí dával drahé dárky, přestože jsem byla proti tomu, abych dceru tolik rozmazlovala,
a dcera mu brzy začala říkat Vovčik. Říkal, že se cítí jako její otec, protože on by pro svou dceru udělal totéž. Měla jsem z toho prostě radost. Léta plynula, dcera rostla, z holčičky se stala zakřiknutá krasavice. Měnila se mi před očima. Začala jsem si všímat, že náš vztah je čím dál horší. Ale s manželem se nehádala.
Měli skvělý vztah. Všimla jsem si také některých změn na jejím těle, které byly důsledkem toho, že se začala bavit s kluky. Nic mi neřekla a já jí nevynadal, protože co se stalo, stalo se. Ale promluvily jsme si o tom. Ale jaký to mělo smysl? Kdo poslouchá matky? Světlana vystudovala vysokou školu, našla si práci, ale náš vztah se nikdy nezlepšil. A pak jsem ji jednoho dne našla s nějakým mužem.
Zapomněla si doma pracovní papíry a vrátila se pro ně. Na dvoře stálo auto jejího muže. Myslel jsem, že si taky něco zapomněl. Když jsem vešel do bytu, uslyšel jsem podivné zvuky. Čekala jsem, že uvidím souseda nebo manželova kolegu, ale ne vlastní dceru. Pak už si všechno moc jasně nepamatuji.
Vzpomínám si jen, že jsem vzala koště a vnikla do pokoje. Pak jsem se dala do práce. A když jsem se večer vrátila domů, nebyl tam ani manžel, ani dcera, ani žádné věci. Uplynulo hodně času, ale nebyly o nich žádné zprávy. Podařilo se mi spojit s Vladimírem, hledal dceru, ale Světlana se nikdy nenašla.
A pak, o čtyři roky později, jsem od ní dostala dopis. Psala, že je vdaná, má dítě, žije v Evropě, žádala mě o odpuštění a zvala mě na návštěvu. Bolest samozřejmě časem ustoupila, ale nikdy jsem jim nedokázal odpustit.
