Před šesti lety se moje matka znovu vdala. S otcem se rozvedla, když mi bylo sedmnáct. On odešel za rodinou na jih a matka zůstala ve stejném bytě. Jejich rozvod mě nepřekvapil, protože jsem je vždycky vnímal jako nesourodý pár. Můj otec je klidný a mírný a matka je člověk s temperamentem, který ne každý snese v její společnosti.
Byla jsem dospělá, takže jsem si to nemusela vysvětlovat. S mámou a tátou jsem normálně komunikovala. Nejvíc samozřejmě s mámou, protože jsme bydleli ve stejném městě. Ale už jsme spolu nežili, jen jsme spolu komunikovali.
Ze začátku jsem bydlela na koleji na univerzitě a k dvacátým narozeninám mi táta dal královský dárek – koupil mi jednopokojový byt.
Máma byla v osobním životě aktivní a neotravovala mě. Já jsem pro ni dělal totéž. Proto jsem se dozvěděla, že se zapletla s nějakým mužem, když se chystali svůj vztah legalizovat. bylo to matčino rozhodnutí, ale mně se ten chlap hned nelíbil. Matčina povaha není dar, a tady je to ještě horší.
Matka však byla strnulá a dívala se na něj, jako by byl něco velkého a nadpozemského. Tak ať si ho vezme, když se jí líbil.
Novomanželé se nastěhovali do matčina sídla. Její nový manžel byl bezdomovec, jeho bývalá žena ho k sobě také pustila a on se po rozvodu nikam nepřestěhoval. Než se nastěhoval k matce, pronajal si pokoj v ubytovně.
“Dovedeš si představit, on si zrekonstruoval svůj starý byt, koupil si veškerý nábytek a ona se k němu takhle chová!” řekla mi matka se slzami v očích. Opět jsem mlčela, i když jsem si myslela, že ta žena udělala správnou věc, a nakonec mě přesvědčila následující věta: “Je dobře, že jí neplatí výživné. Stejně všechno utratí za sebe.
Navíc tomu dítěti říká něco o otci, a přitom s ním nechce ani mluvit”. Pokud se nepletu, synovi je patnáct let, takže není snadné něco takového dítěti “říct”. stačí, aby si s otcem jednou promluvil, a pochopí to. Ale tuhle myšlenku jsem si nechal pro sebe. Neviděl jsem důvod, proč matce něco dokazovat.
Nebylo na mně, abych s takovým darem žil. Sama jsem vdaná a mám syna. Moje matka přišla navštívit vnuka sama, protože její manžel “nesnese hluk a pláč dětí”. Ani trochu mě to nerozhodilo a nechtěla jsem ho znovu vidět, ale musela jsem. Teď je synovi pět let a čas od času matku navštěvujeme. Někdy se s jejím manželem potkáme a ona nikdy neřekne ani slovo.Vždycky říkal něco o výchově dětí, i když neměl bučet na krávu, byl otcem roku.
Ale většinou jsme přišli, když byl v práci. A on pracoval tři dny v týdnu, měl službu v nějaké továrně. Když nebyl doma, nechávali jsme vnuka u matky i přes noc. Nedávno nás s manželem pozvali staří známí na svatbu. Akce se konala mimo město, takže v plánu bylo i přenocování.
Bylo by problematické vzít s sebou dítě, které je příliš malé na to, aby snadno snášelo tak dlouhé cesty a akce. Požádala jsem tedy maminku, zda by mohla s vnukem dva dny posedět. Zkontrolovala termíny, zeptala se manžela, jaký má program, a řekla, že může.
Její manžel na den odjížděl a než přijel, maminka vzala syna k nám domů a čekala na nás. Vše proběhlo perfektně a my jsme odjížděli s čistým svědomím. Rozhodli jsme se však, že nezůstaneme přes noc. Atmosféra nebyla příjemná. Rozhodli jsme se jít domů, na což jsem maminku zapomněl upozornit. Když jsme dorazili k ní domů, čekalo na mě něco úžasného. Otevřeli jsme dveře klíčem a užasli. Můj syn spal na postýlce v předsíni.
Moje matka má třípokojový byt a dítě nespalo na posteli, ale na staré postýlce v předsíni bez světla, přestože jsem matku požádala, aby mu byla nablízku, protože by se mohl v noci vzbudit. Matka sleduje s manželem film v kině. Vcházím dovnitř s hloupou otázkou na tváři. A hádejte co, ten chlap měl na hlavě takovou korunu, že mi začal mít za zlé, že jsem přišla bez ohlášení. U něj doma?
Měl jen pár děravých bačkor a plesnivou mast a podlaha jeho bytu právem patřila mně. Řekla jsem mu to a varovala ho, že pokud můj syn dostane postýlku na chodbě, udělám totéž a zítra budu iniciovat výměnu bytu, abych získala svůj podíl. Vzali jsme chlapce s sebou, spal a nic necítil.
Druhý den jsem mluvil s jeho matkou, která zpívala jako slavík. Říkala, že neměli v úmyslu dát dítě spát na chodbu. Prostě si tam hrál na postýlce a usnul. Ano, usnul v pyžamu na polštáři a prostěradle, které jsem přinesl, a já tomu hned uvěřil.
Manželovi je ta situace také nepříjemná, ale prosí mě, abych se nerozčilovala a nekazila lidem náladu, protože oni asi všechno chápou. Ale já se nechci usadit. Vezmu si, co je moje, a nechám je, ať si dělají, co chtějí. Jaký je pozdrav nebo odpověď? Nebo se mýlím?