Tetyaně bylo šestatřicet let a její dceři Nastě osm, když znovu otěhotněla. “Budeme mít dítě?” zeptala se manžela. “Samozřejmě,” odpověděl Stas. “Máme dceru, teď budeme mít syna. Převezme mou profesi. Budeme mít dynastii stavitelů.
Můj muž byl stavbyvedoucí a neustále se stěhoval z místa na místo. Jeho rodina ho samozřejmě následovala. Už rok bydleli v novém městě, v novém dvoupokojovém bytě, který jim přidělila firma. Ultrazvuk ukázal, že se jim narodí dvojčata, dvojčátka. “Ty jsi ale šikulka, Táňo!” rozzářil se šťastně její manžel. A to, že jsou to holčičky, je ještě lepší, budu obklopena tou nejkrásnější kyticí…
Tanyin porod byl bezproblémový. Holčičky se narodily zdravé a silné. Dvě krásky. – Táňo, máš hodně mléka. Mohla bys nakrmit chlapce? Jeho matka ho opustila a my ho potřebujeme nějak udržet, než ho pošleme do dětského domova,” požádal ji lékař v porodnici.
“To je ale mrcha, jak mohla odmítnout takového krásného chlapce,” pomyslela si Táňa, když viděla, jak jí dítě po nakrmení usnulo v náručí. Od té chvíle u ní Miška, jak Taťána chlapce pojmenovala, zůstal. Ležel vedle jejích dcer a klidně chrápal. “Táňo, možná bychom si ho měli vzít k sobě?” zeptal se Stas, když mu žena o chlapci řekla.
– “Zvládneme to? “Mám strach, miláčku.” “Zvládneme to! Kde jsou dva, tam jsou tři. Nasťa a já ti pomůžeme. Celý personál porodnice přišel Táňu a její tři děti vyprovodit. A ještě víc lidí jim přišlo naproti. Příbuzní, přátelé, kolegové. Přišel dokonce i majitel Stasovy firmy: “Přidělili jsme vám pětipokojový byt v novostavbě.
V současné době se rekonstruuje. Na náklady firmy ho také vybavíme,” řekl Taťáně a Stasovi. “Hurá, budu mít vlastní pokoj!” radovala se Nastěnka. Uplynuly roky. Nastěnka je nyní vdaná. Její sestry-dvojčata studují na univerzitě, jsou ekonomky. Stejně jako jejich matka. A její syn studuje na polytechnice. Učí se na stavaře. Jde ve stopách svého otce.
