Dva dny před mými 75. narozeninami mi zavolala dcera a vysvětlila mi, že ona, manžel a děti nebudou moci přijet. Neplánovala jsem žádné výročí, ale chtěla jsem to oslavit v úzkém rodinném kruhu.
Bydlím ve svém dvoupokojovém bytě, který jsem zdědila po rodičích. Byt je starý a potřebuje zrekonstruovat, ale na to nemám peníze. Moje děti mi s ničím nepomáhají, ale ani nic nežádají. Tak to v naší rodině funguje.
Můj důchod nestačí na všechno, ale naučila jsem se žít skromně, moc toho nepotřebuji. Dcera se svého času vdala, žijí si s manželem dobře, mají vlastní dům. Jejich děti jsou už dospělé, zeť dokonce každé dceři koupil do začátku byt a syn si v životě také nevede špatně.
Má vlastní malou firmu, bydlí také v soukromém domě za městem. A má krásné auto. Ačkoli můj syn za mnou jezdí velmi zřídka a nezve mě na návštěvu, také říkal, že na mé výročí nebude moci přijít, protože je pracovní den a on má spoustu práce.
Takže když mám dvě děti a čtyři dospělá vnoučata, zůstala jsem na své narozeniny sama, přišla za mnou jen sousedka, také důchodkyně.
Sedly jsme si a já si jí postěžovala na život. A ona mi řekla, že jsem možná před dětmi udělala něco špatně, že se mnou takhle jednají.
Začala jsem přemýšlet, co jsem mohla udělat špatně? Dala jsem svým dětem život, šťastné dětství, vzdělání, a já si dál myslím, že by měly všechno dělat samy. A moje děti se staly příběhem úspěchu. Tak proč zapomněly na svou matku?
