Byla jsem vdaná téměř čtyři roky. Pohltila mě velká, jasná a čistá láska, o které se zpívá tolik písní, natočilo tolik filmů a napsalo tolik knih.
Život mi připadal jako sklenice malinové marmelády – miluji a jsem milována, čeká mě svatba a jen zářná budoucnost s mým milým.
Ani každodenní život mi nedokázal zchladit rozpálenou hlavu. Nevšímala jsem si maličkostí, byla jsem obscénně šťastná, a když test ukázal dva proužky, myslela jsem, že vybuchnu emocemi, které ve mně bublaly.
Dva a půl roku mého manželství uplynulo v romantickém šílenství. A pak se můj imaginární svět začal rozpadat na kameny drsné reality. Druhý rok mateřské dovolené se ukázal být rokem nepříjemných zjištění.
Ukázalo se, že mám doma spoustu povinností. Uvědomila jsem si, že je to i důsledek mého chování, sama jsem manžela rozmazlovala výroky typu “klid, všechno udělám sama”.
A tak si odpočinul. Manžela dítě vůbec nezajímalo, volný čas považoval za lepší strávený na pohovce nebo u počítače. Každá moje prosba se setkala s tirádou, že on celý den pracuje a já sedím doma, takže mi nepomůže, a proč tě tedy potřebuju? Chceš říct, že mám pracovat a pak se ještě lopotit po domě, zatímco ty si hledíš svého?
Moje tchyně syna naprosto podporovala a neustále mi zdůrazňovala, že ženské práce by měly dělat jen ženy, ne je házet na někoho jiného. S čím ti mám pomáhat? Pračka pere sama, multifunkční vařič vaří a vysávání a mytí podlahy je hračka.
Bylo by toho dost, co by vás unavilo! Dřív to bylo jinak – pralo se ručně, celý den u plotny a pak se vzalo koště do ruky a šlo se prát. A vůbec nás nenapadlo požádat muže, aby nám po práci pomohl.
Smířila jsem se s tím a přesvědčila sama sebe, že se opravdu mýlím. Člověk musí trpět, každý tak nějak žije. A já bych trpěla dál, kdybych nezjistila, že si můj manžel začal bokem.
Nehledala jsem to konkrétně, vůbec jsem tím směrem nepřemýšlela, ale sociální sítě mi ukázaly mnohé. Byla to kapka, která prorazila tepnu. Růžové brýle se nakonec smyly spolu s roztomilou holčičkou, která je nosila.
Večer po práci uviděl manžel na chodbě tašky s věcmi. Byla jsem to já, kdo se chtěl přestěhovat k rodičům.
Následovala dlouhá diskuse, v níž se mě snažili přesvědčit, že to byl ďáblův průšvih, že nemá smysl ničit rodinu a že moudrá žena obecně prostě mlčí, od manžela se neodchází.
Ale já jsem řekla, že jsem příliš vzácná na to, abych se živila cizími zbytky, a podle mého chápání je sdílení manžela s milenkou právě to – zbytky. Ach, jsi moc pyšná?
No, uvidíme, jak budeš zpívat teď – manžel přestal předstírat, že je gentleman. Potom se snažil, aby jeho plat byl o sto zlotých vyšší než minimum, ačkoli vydělával normálně, jen na šedou.
Odtud pocházel příjem na výživné. Ukazuje se, že jde o částku, která dokonce pobaví: no, jak jste to chtěli? Vzdala ses muže a on tě musí živit?
Už začíná vyšilovat,” usmívá se bývalá tchyně, “to jsem nechtěla. Neměl by mě živit, ale jeho dítě ano. Navíc jsem mu nedala kopačky v nejvhodnější chvíli, vždyť mě podvedl. Ale komu to mám vysvětlit?
Teď žiju s dítětem u rodičů, hodně mi pomáhají. Vrátila jsem se do práce, protože babička souhlasila s hlídáním dítěte a máme problémy se školkou. Myslím, že si příští rok vezmu byt na úvěr, a jestli si můj bývalý manžel a jeho máma myslí, že mi zničili život svými mizernými alimenty, tak se šeredně mýlí.
