Cestu k rodičům jsem si naplánoval předem, a tak jsem si koupil lístek na vlak s předstihem. Do horního vagonu. Aby mě nikdo nerušil a já mohl spát. Jenže to tam nebylo. V kupé se mnou seděla žena s dítětem.
To dítě, asi šestileté, okamžitě vyvinulo zběsilou aktivitu. Nepřestalo ani na minutu mluvit, když nemluvilo, tak se vyptávalo, když se neptalo, tak zpívalo. Navíc pobíhalo jako veverka v kole. V kupé mu bylo těsno a matka s ním nechtěla chodit po vagonu. Samozřejmě, že dítě nenechala jet samotné.
Matka mu nikdy neřekla “ne”, nikdy ho neodtáhla. Nevadilo by mu, kdyby se tam dole bavil. Ale on mi lezl po polici, vyptával se mě a mluvil na mě. O spánku nemohla být řeč.
Kluk si dělal, co chtěl. Jenže matka ho z kupé nepustila. Podařilo se nám toho energizátora uklidnit a uložit ho do postele až v jednu ráno. Probudil jsem se později než oni. Počkal jsem, až se matka se synem obléknou a nasnídají, a pak jsem šel dolů.
Na třicet minut ohlásili zastávku a já se chtěl projít po nástupišti. Chtěl jsem si nazout tenisky a uslyšel jsem, jak něco šplouchlo. Podíval jsem se a byly to instantní nudle. Nevěděl jsem, čí jsou to ruce.
“To by mě zajímalo, jak to tak rychle snědl,” smála se máma. “A co budeme dělat?” zeptala jsem se jí. “Prostě to vysypeme a je to. “Až to uschne, tak si to nasadíš,” odpověděla klidně. “Je to dítě, jen si hraje. Má na to právo.
A ani jedno “promiň”. Zdá se, že by to tak mělo být. Rozlil jsem nudle. Ale když jsem opouštěla kupé, vzala jsem si s sebou její boty. Hodil jsem je do odpadkového koše na nástupišti. Taky jsem si je vzala od rodičů. Mám právo zlobit.
