Tři dny před Novým rokem byla Svitlana Semenivna pozvána svým synem na domácí oslavu. S ním a jeho ženou. Protože věděla, že snacha nerada vaří, připravila několik jídel, zabalila je do nádob na potraviny a vše dala do tašky. Večer 31. prosince si zavolala taxi.
“Proč nesete tak těžký náklad?” rozhořčil se taxikář, její vrstevník, když jí bral tašku z ruky, aby ji uložil do kufru. ‘Je v ní jídlo,’ zeptala se řidiče. Byli v polovině cesty, když spolujezdci zazvonil telefon: “Arthure, synku, už jsem na cestě! Přijdu včas!” řekla do telefonu.
– “Mami, tady je dohoda… Jsme pozvaní do restaurace. Bude tam celá špička naší kanceláře. Tahle hostina mi v budoucnu pomůže. Ne všichni zaměstnanci byli pozváni. Prosím, nechápej mě špatně. Takové pozvání nemůžete odmítnout. Požádej řidiče, aby tě odvezl – Synu, řekni, že si děláš legraci. Připravoval jsem se tak dlouho, uvařil tolik dobrot…
– Tak to prostě je, c’est la vie. Nezlob se, mami, a nerozčiluj se. Zavolám ti později, přijď domů. Veselá předvánoční nálada byla pryč. Ve skutečnosti se Svitlana rozplakala. Byla tak nadšená z pozvání, že si ani nepamatovala synovu náladu.
Vzpomněla si na několik jiných případů, kdy ji syn zradil stejným způsobem… “Pojďme zpátky!” Svitla se na něj podívala. – požádala řidiče. “Stalo se něco?” – Zeptal se. Vyšší moc, odpověděla žena smutně. Nechce se mi slavit Vánoce o samotě.” – Proč? Vezmu to! Ale s tebou!” – Řekl řidič vesele.
Pak smutně dodal: “Proč myslíte, že jsem dnes přijel taxíkem? Ze stejného důvodu. Nechci dnes zůstat doma sám! Pojedeme ke mně domů! “Pojďme!” – usmála se Světlana. A dodala: “Jak se jmenuješ… Jen dva osamělí lidé se setkávají.
